neděle 14. února 2016

SEGEDÍNSKÝ GULÁŠ




Nějak se mně tuhle udělalo smutno. Z čeho? Ze všech těch Šmakounů, avokád, chia semínek, špaldových mouk, pohanky a rostlinných mlék. Ze všeho RAW, vege, vegan. Už nějakou dobu postrádám obrázky pořádné české svíčkové. Vepřa knedla zela. Voňavého máslového vánočního cukroví. Nebo třeba vdolků.
Je fajn experimentovat. Jen mám pocit, že se ty experimenty poslední dobou nějak zvrhly. Stala se z nich mánie. Smetana je tabu. Smažení zločin. Majonéza jistá smrt. Člověk aby se pomalu začal bát, že sní-li něco s lepkem, nedožije se rána. Čím víc vidím pohanky, tím míň mě to motivuje, abych z ní něco uvařila (i když abych byla objektivní, zrovna pohance jsem nikdy na chuť nepřišla). Protože proč? Protože pohanka, pohanka, pohanka, pohanka, pohanka ... Umírněnost v jídle je dobrá a prospěšná. Ale použije-li člověk do buchty kakao a ne karob a má potřebu to dlouhosáhle ospravedlňovat, něco je špatně.
A tak jsem odhlásila odběry všech možných i nemožných facebookových skupin a otevřela si babiččinu starou kuchařku. A pak i všechny ostatní. Trošku mě to smutno opustilo. No a pak jsem uvařila segedín z krkovice s pořádným poctivým domácím houskovým knedlíkem z bílé mouky a 30% smetanou. A světe div se, šmakoval (rozuměj chutnal, neodvozuje se od Šmakouna). Všem!


Suroviny:

500 g vepřové krkovice (plece, nebo prostě toho, co máte rádi)
500 g kysaného zelí (kolik masa, tolik zelí)
3 velké cibule
přibližně 200 g zakysané smetany (něco do guláše, něco na dozdobení)
2 lžíce sádla
2 lžíce másla
2 lžíce hladké mouky
1 stroužek česneku
pepř, sůl, lžíce drceného kmínu, lžíce mleté sladké papriky
cukr na doslazení

Postup:

Cibuli nakrájíme nadrobno a na rozpáleném sádle ji osmažíme dozlatova.  Přihodíme na větší kostky nakrájené maso a necháme ho zprudka zatáhnout, nejlépe dohněda (nápek dodá sílu omáčce, jen pozor, nespálit ani maso, ani cibuli, aby guláš nezhořkl!). K zatáhnutému masu přidáme kmín, papriku, a prolisovaný česnek a krátce orestujeme, aby se koření rozvonělo. Základ osolíme, opepříme, zalijeme vodou nebo vývarem tak, aby bylo maso ponořené, přidáme pokrájené zelí a pod pokličkou dusíme tak dlouho, dokud maso nezměkne. Ke konci vaření guláš zahustíme jíškou z másla a mouky, jíšku je třeba minimálně dalších 15 minut provařit. Guláš je také možné lehce dosladit (podle kyselosti zelí). Do hotového guláše vmícháme přibližně dvě třetiny zakysané smetany na zjemnění. Podáváme nejlépe s houskovým knedlíkem.



středa 3. února 2016

KRÉMOVÁ ČESNEČKA S VEJCEM

Česnečku jsme tu už měli. Dvakrát. Jednu fofrovou zdravotní a jednu řádnou, "nažírací". Tahle je jemnější a krémovější, bez vývaru, ale stejně dobrá - ostatně jako každá česnečka. :-)


Suroviny:

1 celá česneková palice
1 střední cibule
3 lžíce másla
400 ml mléka
200 ml smetany
2 celá vejce
pepř, sůl, medvědí česnek

Postup:

Cibuli nakrájíme nadrobno a na másle ji necháme zesklovatět. Přihodíme pokrájený česnek a krátce ho orestujeme. Přilijeme mléko a přibližně deset minut vaříme. Když česnek změkne, rozmixujeme základ tyčovým mixérem dohladka. Naředíme ho podle potřeby mlékem, ve kterém důkladně rozkvrdláme obě vejce, přidáme smetanu a polévku dochutíme solí, pepřem a medvědím česnekem. Krátce provaříme.








sobota 23. ledna 2016

DOMÁCÍ NUDLE DO POLÉVKY

Někdy se tak člověku stane, že vyšetří trochu času nazbyt. Jasně, nějaká práce se vždycky najde. Ale než se vrhnete na přerovnávání stoletého nepořádku v roky neotvíraných skříních, nechce si půl hodinky času na výrobu domácích polévkových nudlí. Fakt. Hotové je máte raz dva. A dají se udělat do zásoby. A ve vývaru nadělají hromadu parády. A chutnají!


Suroviny:

100 g hrubé mouky
1 vejce
3 lžíce vody
- přičemž poměry surovin je třeba brát s rezervou, každá mouka je jiná a těsto je třeba si osahat a vychytat jeho konzistenci

Postup:

Mouku vysypeme na vál, uděláme v ní důlek, rozklepneme do něj vejce, přidáme vodu a od prostředka zpracováváme. Nejlepší je pomáhat si ze začátku vidličkou. Těsto je třeba vypracovat tak, aby nelepilo - tedy aby nebylo moc řídké. Na druhou stranu musí být tak akorát tuhé, aby se dalo vyválet do velmi tenké placky (nejlépe tak tenké, aby skrz ní prosvítala utěrka). Mouku přidáváme opatrně, protože těsto má tendenci v jednom okamžiku velmi rychle tuhnout. I tak se ovšem při jeho vyvalování trochu zapotíme, takže máme-li doma nějaké silné paže, klidně je využijme. Vyválenou placku odložíme stranou, nejlépe na čistou utěrku a necháme ji proschnout tak, aby se jednotlivé pláty při krájení nelepily k sobě. Těsto nakrájíme na pruhy tak široké, jaká bude požadovaná délka nudlí, navrstvíme je na sebe a ostrým nožem ho krájíme na tenké nudličky. Ty podle potřeby prsty opatrně oddělíme od sebe a v troubě na nízkou teplotu je necháme důkladně proschnout, aby při skladování neplesnivěly. Proschlou zavářku je následně možné proházet v sítu, abychom se zbavili přebytečné mouky.
Stejně postupujeme i v případě, že se z těsta rozhodneme udělat flíčky. U těch je opravdu důležité těsto důkladně vyválet, jinak by se mohlo stát, že nám v polévce místo flíčků budou plavat krychličky. :-)
Třetí možností je vyrobit si takzvané drobení - těsto uplácáme do tuhé koule a na struhadle ho nastrouháme na drobné kousky. Tahle možnost se nám bude hodit i v případě, že neodhadneme hustotu těsta a to pak nepůjde vyválet.

Nudle vaříme v osolené vodě přibližně 2 minuty těsně před podáváním - do polévky se přidávají scezené, aby ji nezakalily. 





úterý 12. ledna 2016

PÓRKOVÁ POLÉVKA S NIVOU


Suroviny:

1 celý pórek
1 střední cibule
2 větší brambory
80 g Nivy
400 ml mléka
3 lžíce másla
pepř, sůl

Postup:

Pórek propláchneme a nakrájíme na půlkolečka. Cibuli nakrájíme nadrobno a necháme ji na rozpáleném másle zesklovatět. Přihodíme pórek a osmahneme ho, aby se rozvoněl. Poté přilijeme mléko a podle potřeby vodu, přihodíme nastrouhanou nivu, na kostičky nakrájené a oloupané brambory, lehce osolíme a opepříme a vaříme na mírném ohni, dokud brambory nezměknou. Poté polévku rozmixujeme dohladka a podle potřeby dosolíme.






pátek 8. ledna 2016

BEZ CHEMICKÝCH DOCHUCOVADEL

aneb jak se vyhnout instantním dochucovacím pomocníkům.


   Každému člověku (rozuměj tomu, co se alespoň čas od času pustí do vaření) se někdy stane, že jídlo, které připravuje, nemůže dochutit. Jestli za to může chyba ve vaření, nekvalitní suroviny nebo skvrny na slunci, to už je celkem jedno. Podstatné je to, že ať se člověk snaží sebevíc, někdy to prostě NEJDE. A hlavu si u toho může utrhat a vztekat se taky může jak chce. Mně se to taky stává, i když musím říct, že výjimečně (honem musím zaklepat, protože hádám, že víc než kuchařský um za to může štěstí, kterého jsem dostala do vínku dost a dost). No a teda zaplaťpánbůh, protože neúspěch v kuchyni snáším nedobře. S dochucováním nemám zpravidla problém u jídel "tradičních", jako je koprovka, vepřo knedlo zelo (taky kde by u vepřa mohl být nějaký problém, že ano) - zkrátka u těch, která mají celkem jasně daný postup. Ale u jídel "co dům dal" se prostě občas stane, že dům dá málo a nebo naopak tolik, že už se s těmi chutěmi přestane moudře hospodařit a začne se plácat. 
   Na to, jak se pozná špatné jídlo, odpovědět neumím. Zvlášť když je pojem "špatné jídlo" tak relativní. Určitě (a hodně) se budu zlobit, když si v restauraci objednám vývar a budu v něm cítit nějaký chemický ocas, v případě vývaru pravděpodobně kostku. Taky se budu zlobit, když místo vývaru dostanu vodu bez chuti, na které bude plavat pár mastných oček. Ostatně podle vývaru poznáš kuchaře, říká se. Ale nebudu se tady chvástat. Nejsem odborník. A už vůbec ne labužník a můj jazýček není ani trochu vytříbený, jak už jsem ostatně mnohokrát psala. Existuje velice málo jídel, která nemám ráda a ještě méně těch, která nesním, když je dostanu na talíř. Také mě k smrti neděsí dochucovadla jako maggi, vegeta a nejrůznější bujóny a nemám zásadní problém s tím je sníst (není-li jich samozřejmě příliš, protože pak začíná mít zásadní problém můj žaludek). S čím mám naopak problém je to, když takové jídlo dostanu v restauraci, kde se přeci jen předpokládá, že si zaplatím za kvalitu a trochu toho kuchařského umu (viz už zmíněný vývar). Jenže, co si budeme nalhávat - kolik z nás doopravdy pozná kousek bujónu v jídle, když se s ním skutečně dobře hospodaří? Pak už jde jen o pocit, že je člověk ošizený. Pocit ošizení (ať u domácího nebo kupovaného jídla) se u mě dostavuje s chutí zalít to, co mám na talíři, kečupem nebo tatarkou, což je pro mě jasný signál, že je někde něco špatně (nebereme to absolutně samozřejmě, kupříkladu játra bez tatarky si ani představit nedovedu).
   Doma se ovšem můžeme dochucovadlům všeho druhu vyhnout docela s přehledem. Dala jsem dohromady vychytávky a tipy, kterými se řídím já. Nejsou to samozřejmě vychytávky zase až tak vychytané, jde spíš o obecná pravidla, která je dobrá při vaření zachovávat. A také jsem na ně ve většině případech nepřišla sama, aby nedošlo k mýlce. Jen si je tak pěkně u toho vaření praktikuju. 


TUK

   Slovo, které některé lidi děsí k smrti. Mě neděsí, možná proto, že mám nervy tukem poměrně slušně obalené. 
   Máslo volím tučnější a to proto, že méně tuku = více vody. A vody při vaření používáme dost na to, abychom za ni platili ještě i v másle. Věřte mi, že zejména u krémů se to skutečně vyplatí. Kousek másla dokáže v jídle udělat skutečné divy, kupříkladu ke konci pomalu rozpuštěné v omáčce, kterou krásně zjemní, vyhladí a dochutí. Chceme-li získat máslo v jeho absolutně nejgeniálnější, nejčistší, nejzdravější a nejchutnější podobě, můžeme ho přepustit. Při přepouštění se máslo v podstatě zahřívá na nízkou teplotu tak dlouho, dokud se z něho neodpaří všechny přebytečné tekutiny. Zároveň se z povrchu sbírá pěna (vysrážené bílkoviny) tak dlouho, dokud nevznikne nažloutlá, téměř transparentní tekutina - čistý tuk, který se ani při vysokých teplotách nepřepaluje a přitom si zachovává svojí výbornou máslovou chuť. Jak přesně na přepuštěné máslo se můžete podívat TADY. Pokud se chystáme na nepřepuštěném másle smažit, pamatujme, že alespoň lžíce oleje nebo sádla k němu přidaná zmírní jeho přepalování - ostatně i babičky říkaly, že do vaření je nejlepší používat kombinaci tuků.
   Co se sádla týká, nejlepší je samozřejmě domácí. Ne každý k němu ovšem má přístup a tak je třeba uchýlit se k trikům - kostku kupovaného sádla můžeme úplně jednoduše vyšperkovat tím, že v ní velmi pomalu a na nízkou teplotu upečeme kus masa, klidně i s kostí. Já k téhle příležitosti většinou používám bůček. Upeču, sádlo sliji do čisté sklenice a bůček zblajzne můj muž zastudena s hořčicí, takže nic nepřijde nazmar. Chuť masa přejde do sádla a hned máme do dalšího vaření o trošku té chuti navíc. Ostatně, takovému pomalému pečení v tuku se říká konfitování, takže si ho rovnou můžeme vyzkoušet a zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Jednu konfitovanou záležitost na Popelčinu najdete také (TADY), ale berte ji prosím s rezervou, zcela určitě nebude úplně podle pravidel a rozhodně je třeba se jí ještě pověnovat.

JÍŠKA

   S tukem úzce souvisí i jíška. Je to v podstatě v tuku rozmíchaná a lehce osmažená mouka, tekuté konzistence za tepla, tuhé za studena. Nejčastěji používám jíšku máslovou (jak na ní se můžete podívat TADY). Pokud jste zvyklí zahušťovat jídla (zejména polévky) moukou, určitě jednou zkuste místo čisté, ve vodě rozkvrdlané mouky, právě jíšku. Jen je třeba poznamenat, že jíška nemá tak velkou zahušťovací schopnost jako samotná mouka a to proto, že mouka v ní už prošla tepelnou úpravou, což znamená, že lepek v mouce obsažený už se rozvinul a mouka nabyla při vytváření jíšky. Je dobré s tím počítat, abyste nebyli překvapení. Na zahušťování polévek je ovšem jíška skvělou volbou a takovou bramboračku posune o dost výš. Proč si jíšku dělat doma a nespoléhat na tu kupovanou se podívejte TADY, skutečně doporučuji. Jíška se dá velice dobře a dlouho skladovat buď v lednici třeba ve sklenici, ze které si čas od času nahřátou lžící podle potřeby udloubnete, nebo v mrazáku v mikrotenovém sáčku - z takového kusu pak stačí přímo do jídla jen část nastrouhat. Jíšku můžete vytvářet už na začátku vaření přímo v hrnci, klidně i s osmaženou cibulkou nebo zeleninou. Také to někdy dělám, ale přiznávám se, jsem trochu srab a protože se bojím, aby mi jíška nezhrudkovatěla, uvařím si ji raději vedle na pánvičce. No a co si budeme povídat, nemáte-li zrovna nejkvalitnější hrnec se silnějším dnem, jde to na tom teflonu přece jen líp. Ať budete jíšku vařit jakkoli, pamatujte na to, že se zalévá vždycky studenou vodou (a pozor, tuk prská) a je nutné ji bezprostředně po zalití důkladně rozmíchat, aby se netvořily hrudky.

OPÉKAT, OPÉKAT, OPÉKAT

   nebo chcete-li OSMAŽIT všechno co se dá. Zejména maso a zeleninu. Není žádným tajemstvím, že správně osmažená a zkaramelizovaná cibulka je nejlepším základem většiny omáček (a guláše samozřejmě). Kupříkladu takové UHO (univerzální hnědá omáčka) se bez cibulky skutečně neobejde. Neprošla jsem školními jídelnami ani závodním stravováním (díkybohu) a tak nemám UHO spojené s ničím negativním, takže možná nejsem úplně objektivní, ale věřte mi, že dobré UHO je vážně výborná věc hlavně k pořádné flákotě masa, kterou s ním jednoduše přelijete. Maso, ať už ho pečete nebo dusíte, je dobré nejprve na pánvi dobře zatáhnout. Tím, že ho zatáhnete, nejenže získáte něco chuti navíc, ale i zabráníte vysušování masa při další úpravě - šťáva se uzavře uvnitř a dál nevytéká. Dá se to udělat v podstatě téměř nasucho - k nakrájeným kouskům stačí přidat lžičku tuku a větší kusy jen lehounce tukem ze všech stran potřít. Platí to, že maso se zatahuje na opravdu dobře rozpálené pánvi nebo v hrnci a přidává se až po jejím rozpálení. Pokud to uděláte opačně, neopeče se, nýbrž se začne dusit a křupavou hnědou kůrku (ve které je nejvíc chuti) nezíská, ani kdybyste se zbláznili. Dusit se začne i v případě, že ho na pánev dáte v jednu chvíli moc, což ji ochladí, proto je lepší větší množství masa dělat postupně. Maso (a ani zeleninu) před zatahováním také nesolíme - sůl způsobí, že začne pouštět vodu a jsme opět u dušení. Když je maso ze všech stran zatažené a hnědé (nebojte se ho opéct víc, ovšem pozor na spáleniny, ty potom do jídla přenášejí hořkost), podle další úpravy ho buď přendáme do pekáčku a dopečeme (nezapomeneme osolit a okořenit), případně ho odložíme někam stranou na talířek, do pánve přidáme tuk a pokrájenou cibulku, osmažíme ji dozlatova, naředíme vodou či vývarem, dochutíme a UHO je na světě. Podle chuti ho dále můžete rozmixovat dohladka, přepasírovat nebo nechat rustikální. K omáčce znovu přidáme maso, podlijeme a dusíme dál podle potřeby.
   Ze stejného důvodu je dobré osmažit i zeleninu, zejména kořenovou, a to jak do polévek, tak do omáček. Já s oblibou smažím na másle s kapkou oleje (aby se nepřepalovalo, o tom už jsem psala výše).
   Samostatnou kapitolou je vývar. Většina pouček velí maso buď opéct na pánvi nebo při vysoké teplotě v troubě do hněda, ale setkala jsem se i s názorem, že je to zbytečné. Podle mně ne - dodá-li opečené maso chuť omáčce, dodá ho zákonitě i vývaru, to zní myslím celkem logicky. Do vývaru opékám na másle i zeleninu a cibuli (tu rozkrojím napůl a opeču řeznou stranu).
   Každopádně, ať už pečeme maso nebo zeleninu, takto vzniklý výpek NIKDY nevyhazujeme! Byl by to hřích, vždyť přidat se potom může kamkoliv. Stačí ho jen lehce naředit vodou a odškrábat ode dna. A nemáte-li pro něj zrovna upotřebení, dá se klidně zamrazit a ve vhodnou dobu zase kdykoliv vytáhnout.

TEKUTINY

   Myslím tekutiny, kterými ředíte třeba omáčky nebo podléváte. Je dobré se občas nespolehnout jen na obyčejnou vodu. Místo ní můžete použít vývar, víno, brandy, smetanu, mléko (taková květáková či pórková polévka s mléčným základem je potom úplně o něčem jiném) nebo právě i už zmiňovaný rozředěný výpek z předchozího vaření. Je samozřejmě vhodné zvážit, jaké tekutiny do kterého jídla přidat.

VÝVAR

   Nic naplat, mít vždycky po ruce silný dobrý vývar je prostě dobrá věc. Ne nadarmo se říká, že od vývaru začíná vaření. A nestojí vás přitom skoro nic, jen trochu času a práce (za málo peněz hodně muziky).Vyplatí se dát si jednou za čas tu práci a uvařit si ho do zásoby. Může odpočívat na mrazáku, odkud ho vytáhnete, kdykoliv budete potřebovat. Skladovat ho můžete v sáčcích nebo v šikovných krabičkách, a máte-li malý mrazák, udělejte si z něho domácí bujón (inspiraci najdete TADY)

KOŘENÍ

   Co s kořením? Koření je zkrátka dobré mít doma. Vždycky. Minimálně to základní. Jako základní já vidím pepř, kmín a papriku (papriku sladkou a uzenou, poněvadž uzená je podle mého malý zázrak), libeček a soukromě si do tohoto výběru řadím i sušený česnek (o česneku později). To všechno nejlépe v jemně mletém stavu, protože kupříkladu rozumné množství kmínu dokáže chuť jídla perfektně podtrhnout, ale jsou zkrátka pokrmy, ve kterých nemusí být úplně vidět. Používáme-li při vaření kmín nebo papriku, vždycky je dobré nechat je chvíli rozvonět v tuku - teprve při spojení s tukem se z nich uvolní ty nejlepší chutě. Pozor jen na papriku, delším restováním může hořknout.
   Koření si pořizujte kvalitní, bohatě se vám to vrátí v chuti. Kvalitní a bez zvýrazňovače chuti. Může mě vzít čert, když si na obalu s kořením přečtu hrdé "Bez glutamanu!". Jasně, že by koření mělo být bez glutamanu, ne? Přijde mi postavené na hlavu zvýrazňovat chuť něčeho, co má následně zvýraznit chuť jídla. Od toho je to koření. Základní surovina. Když budeme zvýrazňovat chuť koření, můžeme se už rovnou jít bodnout. Není přece potřeba dalšího glutamanu!
   Zelené koření, jako bazalka, oregáno, petržel, celerovou nať, libeček ... přidáváme do jídla až ke konci, jinak se delším vařením ztrácí jejich chuť, a předtím je v dlaních ještě trochu promneme, aby se rozvonělo.

ČESNEK

   Česnek mám náramně ráda. Když česnečku, tak řádně česnekovou. Bramboráky se bez pořádné dávky taky neobejdou. Česnek je ovšem moc prospěšný téměř při každém vaření. Ano, musí se s ním moudře hospodařit, to je pravda, jinak každé jídlo chutná stejně - totiž po česneku. Ale platí zlaté pravidlo: "Když už nevíš jak dál, dej tam česnek." :-) Nemám na mysli nijak velké množství. Je s podivem, kolik parády udělá i jen půl stroužku, prolisovaného či utřeného. Je možné nechat v jídle vyvařit i stroužek celý a pak ho jednoduše zase vytáhnout. Málokdo ví, že česnek je poměrně účinnou náhražkou soli, což platí především pro ty z vás, kteří se soli z nějakého důvodu musíte vyhýbat (nesolí, to dá rozum, ale chutí pomáhá absenci soli maskovat). Pořád se ale bavíme o zcela nepatrném množství. Já osobně mám v záloze vždycky něco sušeného česneku (no jo, abych byla upřímná, ne vždycky se mně chce loupat jeden stroužek česneku) a nebo ještě lépe domácí česnekovou pastu. Tu si velice snadno vyrobíte tak, že oloupaný česnek rozmixujete s rozumným množství oleje dohladka, přendáte do čisté (nejlépe vyvařené sklenice) a schováte do lednice, kde vám vydrží skutečně dlouho a bude vždycky po ruce. Pokud vám česnek z nějakého důvodu nedělá dobře, kupříkladu vás po něm zlobí žlučník nebo žaludek, zkuste každý stroužek podélně rozříznout a nožem z něho vypreparovat klíček, který se uvnitř nachází. Tento klíček je na česneku to "nejagresivnějí" a může kupříkladu za pálení žáhy nebo zápach z úst - jeho odstraněním se tyto problémy dají poměrně slušně eliminovat.

SLANINA

   Slanina není nejspíš tip úplně pro každého, ale pravdou je, že její chuť dovede lecjaké jídlo skutečně pozvednout. Slovy mého muže: "Slanina vylepší každé jídlo, zejména vegetariánské." Máte-li tedy doma masožravce, který z bezmasých jídel úplně nejásá, přihoďte mu k takovému jídlu alespoň pár proužků dobré opečené slaniny, uděláte mu radost. :-)

SOJOVÁ OMÁČKA

    Sojovka zní leckomu jako nadávka, podobně jako třeba maggi. To ovšem plyne jen z neznalosti věci. Mít doma sojovou omáčku nerovná se mít doma něco ošklivého. Házení sojovky do jednoho pytle s maggi se nevyplácí. Jasně, že když si pořídíte nejlevnější sojovku za pár kaček, můžete ji směle s podobnými dochucovadly srovnávat. Pravá sojová omáčka vyráběná tradičním způsobem ovšem neobsahuje žádné konzervanty ani žádná jiná additiva a vzniká postupným a dlouhodobým (v řádech měsíců) fermentováním sojových bobů a je dokonce zdraví prospěšná. Kvalitní sojovou omáčku pořídíte i v supermarketu, jen je třeba zamířit výš - cena se pohybuje kolem stovky, ale je to skutečně relativní. Záleží totiž samozřejmě na výrobci a velikosti balení. Každopádně směle do ní. K dochucení jí není třeba příliš, takže se vám za tu cenu skutečně vyplatí.

SŮL

   Co napsat k soli? Snad jen to, že solit je potřeba. Nechci vás navádět, abyste jí používali přehršel, to samozřejmě ne. Všichni víme, že nadpříjem soli není zdraví prospěšný. Ale solit málo a divit se, že výsledný pokrm nemá chuť? V takovém případě potom přichází na řadu dochucovadla nejrůznějších druhů. Napadlo vás někdy, že fungují tak dobře právě proto, že je v nich tolik soli? :-)

KATEGORIE, KTEROU NEVÍM JAK NAZVAT
(a kterou mi můžete pomoct rozšířit)

   Sem patří úplně všechno ostatní, co se nedá nacpat do samostatných kolonek. Kupříkladu marmeláda (výborná do masových záležitostí) nebo hořčice (také takové šikovné rychlodochucovadlo, nevhodné ovšem do všech jídel), zarestovaný rajský protlak (cpát ho kupříkladu do svíčkové ovšem zrovna dvakrát nejde). V těstovinách nebo v krémových polévkách výborně poslouží kousek jemně strouhaného parmazánu. Nebo takové houby - jeden žampion nebo tři čtyři kousky sušených hřibů mohou udělat v jídle hotový zázrak. Doporučuji vyzkoušet je zejména do vývaru - dodají mu chuť i barvu. A úplně nakonec bych ráda zmínila kurkumu. Nebudu ji doporučovat na dochucování, na to je příliš specifická, ale zkuste ji někdy přidat do těsta, jak kynutého, tak litého. Stačí jí jen na špičku lžičky, výslednou chuť pečiva neovlivní, zato mu propůjčí krásnou barvu. :-)



















čtvrtek 31. prosince 2015

SLANÉ TVAROHOVÉ TYČINKY

Recept mám od mámy a původně se u nás peče na Vánoce jako slané cukroví. A nepečou se tyčky, ale vykrajují se různé tvary vykrajovátky s vlnkovým okrajem. Jenže já jsem zase trochu líná (ovšem nebuďte po Vánocích, když měsíc vykrajujete kde co) a hlavně mám vychytaný tyčkovač od Tescomy, tak proč si neulehčit práci, že jo? 
Tvaroh si pořiďte spíš v kostce, je přece jen o fous tužší než ve vaničce a bude vám potom s těstem lepší pracovat, nebude tak řídké (ale i s tvarohem z vaničky to jde, jen alespoň slijte přebytečnou tekutinu). Lžička soli v původním receptu nebyla, ale je to poměrně užitečný dodatek pro všechny trubky jako jsem já. Tedy myslím pro všechny, co zapomenout tyčinky posolit na vrch těsně před pečením. Když dáte do těsta aspoň minimální množství soli, budou se neposolené tyčky po upečení minimálně dát jíst. :-)

A do dalšího roku přeji všem Popelčatům hlavně hodně klidu a do toho klidu pak nějaké ty tvůrčí nápady. A pamatujte na to, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří a že se nikdo a nic nezblázní, když aspoň občas zvolníte tempo a budete o sebe trochu pečovat. :-)



sobota 19. prosince 2015

pátek 11. prosince 2015

PARMAZÁNOVÉ SUŠENKY

Trochu si odpočineme od sladkostí. Nevím jak vám, ale mně už jdou ze všech těch vánočních sladkostí jazyk i nos šejdrem. Jazyk z ochutnávání, ono mít měsíc na jazyku sladkou slinu není zas až tak sladké, jak by se mohlo zdát (přiznávám, jsem prasátko, ale u cukroví, zejména u zdobení perníčků, pravidelně zakusuji buřt). Nos z té vůně, aneb čeho je moc, toho je příliš.
Jestli jste z kategorie nadšenců, co rádi vytvářejí jedlé dárky, budou se vám sušenky líbit. Zabalené v celofánu vypadají skvostně a po otevření sáčku voní libě. Plně a hutně po parmazánu a másle. To se v tomhle sladkém vánočním čase vážně hodí. A jestli sušenky nechcete darovat, spolehlivě je upotřebíte večer u vína nebo na jakékoliv oslavě.
Až (jestli) budete sušenky péct, věnujte čas přípravě. Těsto je třeba důkladně prohníst, aby se všechny ingredience spojily. Také je třeba nechat ho řádně uležet v chladu, aby se poté dobře krájelo (v lednici může odpočívat v pohodě i několik dní). A parmazán nastrouhejte opravdu na jemno, čím jemnější bude, tím kompaktnější a odolnější budou sušenky. A pak jen setrvejte v té pečlivosti, i olivy a zejména sušená rajčata nasekejte nadrobno, sušenky se budou lépe krájet.


Suroviny:

200 g hladké mouky
100 - 120 g jemně strouhaného parmazánu (podle chuti a možností)
125 g másla
1 lžíci olivového oleje
2 lžíce vody
2 lžičky soli
rozmarýn, tymián, bazalka, oregáno (zkrátka bylinky jak je libo a nejlépe samozřejmě čerstvé)
čerstvě mletý pepř
olivy
sušená rajčata (naložená v oleji)
(a další dle fantazie, např. ořechy)

Postup:

Sypké suché suroviny nejprve nahrubo promícháme. Poté přidáme změklé (ne rozehřáté!) máslo, olej, vodu, koření a olivy se sušenými rajčaty a rukama všechny suroviny propracováváme tak dlouho, dokud se alespoň částečně nespojí. Poté je můžeme přemístit na pracovní plochu a zapojit hrubou sílu (to znamená pořádně se do toho opřít). Ničeho se nebojíme, těsto ze začátku vypadá trochu beznadějně, ale jakmile se máslo teplem rukou rozehřeje a rozprostře, všechno se nám krásně spojí dohromady (vážně, slibuju). Hotové těsto rozdělíme na dva díly a s oběma několikrát důkladně udeříme o stůl - ještě lépe se spojí. Vytvoříme dva stejnoměrné válečky (průměr záleží na požadované velikosti sušenek), které uložíme minimálně na dvě hodiny do lednice. Řádně ztuhlé těsto poté krájíme ostrým nožem s tenkou čepelí na úzká kolečka (krájíme tahem, ne tlakem, abychom sušenky nerozplácli). Kolečka ještě rukama uhladíme a pokládáme je na máslem vymazaný plech (dostatečně daleko od sebe, každá sušenka tak o třetinu zvětší svůj objem). Pečeme v troubě rozehřáté na 150 stupňů do zrůžovění - čas musíme odhadnout podle vlastní trouby, parmazánové sušenky je však třeba péct opravdu jen dorůžova, sýr má totiž při prudším pečení tendenci hořknout. Vychladlé konzumujeme (nebo balíme do dárků).









sobota 5. prosince 2015

MAKOVÁ KOLEČKA SE SKOŘICOVÝM KRÉMEM


KÁVOVÉ CUKROVÍ


MÁSLOVÝ KRÉM NASTAVOVANÝ MOUKOU

na dorty nebo do cukroví - zkrátka univerzální.

Suroviny:

250 ml vody*
100 ml rumu (nebo pár kapek vanilkového extraktu)
200 g másla
50 g hrubé mouky
150 - 200 g moučkového cukru

* Do vánočního cukroví je z důvodu kazivosti krému (cukroví přece jen nějakou dobu leží v teple na mísách) lepší používat vodu, pokud ovšem krémem chcete promazávat korpus na dortu nebo ho používat do čehokoli s rychlou spotřebou, můžete použít místo vody mléko, krém bude ještě o fous lahodnější a krémovější. 

Postup:

Z vody, rumu a mouky uvaříme na velmi nízkém plameni za stálého míchání hustou kaši (prohříváme ji nejméně 20 minut). Tu necháme za občasného promíchání úplně vychladnout. Změklé máslo vyšleháme s cukrem do pěny a poté do něho po kouskách zašleháme moučnou kaši. Vzniklý krém dochucujeme dále podle potřeby kořením, kakaem nebo třeba mletými ořechy.
Aby se krém nesrážel, máslo by mělo mít stejnou teplotu jako kaše a ostatní přísady. Nejjednodušší je připravit si všechny suroviny den dopředu a nechat je přes noc odstát při pokojové teplotě. Moučnou kaši je ale potřeba zakrýt fólií, aby neokorávala.

pondělí 30. listopadu 2015

KANDOVANÁ POMERANČOVÁ KŮRA A ZÁZVOR

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak dlouho se chodí s angínou do práce, až má člověk hromadu času věnovat se zase po dlouhé době blogu, protože jen tak nevyleze z postele. S čajem a hromadou kapesníků (protože angína se přesunula do nosu a na průdušky) sdílím krásně jednoduchý a rychlý recept na kandovanou pomerančovou kůru a třeba i na zázvor, který jsem si při té příležitosti naložila také. A musím říct, že ten se teď vážně hodí. Odpočívá totiž v pekelně silném sirupu, který jeho svařením vznikl a takový zázvorový sirup, to je na angínu pes, to se rozumí. :-)







Suroviny:

pomerančová kůra
na 100 ml vody 100 g cukru
lžíce medu
půl lžičky kyseliny citronové







Postup:

Na kandování (ostatně stejně jako na strouhání do moučníků a podobně) je lepší použít kůru z chemicky neošetřených pomerančů. Pokud se nám je sehnat nepodaří, je dobré pomeranče alespoň na dvě hodiny namočit do silného roztoku octové vody, která většinu chemie od kůry odloučí. Pomerančovou kůru poté nakrájíme na proužky - velikost záleží na tom, jak velké kousky potřebujeme. Pokud je kůra silnější, zbavíme ji ještě předtím části bílé spodní kůry. V menším hrnci se silnějším dnem si připravíme rozvar z vody, cukru, medu a kyseliny citronové. Když se cukr rozpustí, přidáme tolik pokrájené kůry, aby byla v tekutině úplně ponořená a na velmi mírném ohni ji sváříme půl hodiny až hodinu (podle velikosti proužků) tak dlouho, dokud se většina vody neodpaří (kůra by na konci vaření měla být průhledná a sklovatá). Kůru poté i se vzniklým sirupem uložíme do čisté skleničky, se kterou několikrát poklepeme na stůl, abychom vyhnali ven co největší množství vzduchových bublin. Pokud chceme kůru používat, vyjmeme ji ze sirupu a na mřížce necháme okapat a oschnout.






sobota 21. listopadu 2015

VANILKOVÝ EXTRAKT, VANILKOVÝ CUKR



Extrakt:
2 - 3 vanilkové lusky (podle velikosti nádoby) podélně rozkrojíme (případně rozkrojíme ještě na půl, aby byly menší), vložíme do nádoby s dobře těsnící zátkou a zalijeme vodkou tak, aby byly celé ponořené. Extrakt louhujeme alespoň dva měsíce, aby získal správnou chuť a barvu. Během prvního měsíce ho několikrát protřepeme.
Používáme do různých likérů, ale i do cukroví.


Cukr:
Vanilkový lusk pokrájíme na menší kousky a společně s cukrem dáme do mixéru. Rozmixujeme ho najemno, poté prosejeme přes sítko, aby v cukru nezůstaly větší kousky. Směs je možné používat hned, ale lepší je nechat ji několik dnů odležet. Skladujeme v dobře těsnící nádobě.
Lusk je také možné pouze podélně rozkrojit a v nádobě ho zasypat cukrem, občas protřepat. Chuť vanilky se uvolní také, ale nebude příliš silná a bude déle trvat, než se cukr ovoní.
Používáme stejně jako kupovaný vanilkový cukr, jen chuť je nesrovnatelná.