úterý 30. září 2014

LANGOŠE


Langoše mám ráda i přesto, že je mi po nich většinou těžko a česnek ze mně táhne ještě druhý den ráno. Myslím ty od stánku, zadělávané většinou vodou, potřené česnekem a kečupem a sypané eidamem. Jasně, že ty chutnají nejlépe, konzumované někde v sedě na dřevěné lavici (v lepším případě) nebo na stojáka v davu (v tom horším případě), s upatlanými prsty a tvářemi od kečupu, bez možnosti použít ubrousek (protože ten máte zrovna v kapse a okolostojící se vám o utření pusy žádat nechce). Jenže ty já málo jím - vlastně skoro vůbec. Právě kvůli těm upatlaným tvářím a taky kvůli tomu, že když na ně otevíráte pusu, vypadáte na veřejnosti zákonitě jako tydýt. Tedy nedůstojně. A ještě se většinou tím kečupem pokecáte. A pak máte celý zbytek koncertu (poutě, trhů) mastné prsty. Přísahám, že jsem se langoše doma vážně snažila jíst rukama. Ale když jsem ho snědla polovinu a měla jsem rty a dásně rozežrané od česneku, boj jsem vzdala a vrhla se na příbory, které na mě celou tu dobu mrkaly od stolu. Česnek ale k langošům patří stejně jako kečup a strouhaný eidam, tak se toho nebojte a naložte si ho pořádnou kopu. 
Z půl kila mouky usmažíte šest opravdu pěkných kusů jen o něco menších než klasický talíř. Je třeba s tím tedy počítat a množství si upravit podle počtu strávníků, jinak se budete stejně jako já langoši živit tři dny. :-)

Suroviny:

500 g  hladké mouky
400 ml mléka (lze nahradit i vodou, nemáte-li zrovna mléko)
trochu soli
trochu cukru
1 balení čerstvého droždí (42 g)

Postup:

Droždí utřeme s trochou cukru do tekuta, přilijeme trochu vlažného mléka, zaprášíme moukou a necháme na teplém místě vzejít kvásek. Mouku promícháme se solí a společně s kváskem a vlažným mlékem vypracujeme v těsto. Podle potřeby přisypáváme při zadělávání mouku tak dlouho, dokud nebude těsto hladké a nelepivé. Necháme ho přibližně hodinu kynout. Pak ho znovu propracujeme a tvoříme malé bochánky, které prsty vytahujeme v silnější placky (těsto se během smažení ještě hodně nafoukne do výšky, je s tím tedy třeba počítat). Olej je dobré rozpálit spíše na střední teplotu - tak, aby se v něm langoše začaly okamžitě smažit, ale nespálily se. Placky vložíme do oleje a smažíme přibližně 1 - 3 minuty (záleží na tom, jak je olej rozpálený). Nejlépe se smaží ve větší vrstvě (tak, aby plavaly). Je třeba je při smažení kontrolovat, protože rychle hnědnou. Langoše necháme osušit na ubrousku, abychom odstranili přebytečný olej a ještě horké je potíráme prolisovaným česnekem, mažeme kečupem a sypeme strouhaným sýrem.


neděle 28. září 2014

STEAK ZE SUMCE V PAPRIKOVÉ KRUSTĚ


Suroviny:

sumec
hladká mouka
mletá sladká / pálivá / uzená paprika
mletý bílý pepř
sůl
máslo
olej

Postup:

Mouku smícháme s pepřem a paprikou podle výběru. Porce masa opláchneme a dobře osušíme papírovou utěrkou. Z obou stran je osolíme a pak obalíme v mouce. Ihned je vkládáme do rozpáleného másla (s kapkou oleje, ten zabrání tomu, aby se máslo přepalovalo), aby vlivem osolení nestihly pustit vodu a mouka nezvlhla. Máme-li porce silnější, osmažíme je nejprve prudce z obou stran, aby se mouka zatáhla a teprve poté je na mírnějším ohni doděláme. Jsou-li slabší, stačí je osmažit pár minut z každé strany. Na talíři ještě jednotlivé porce přelijeme rozpuštěným máslem. Podáváme s čímkoliv chceme (já ryby nejraději s bramborem nebo s čerstvým chlebem).
(Pro silnější krustu je možné rybu obalit nadvakrát. Porci obalíme jednou, rychle z obou stran zatáhneme, obalíme ji znovu a teprve poté doděláme.)





sobota 27. září 2014

HOUBY V OCTĚ

nebo s octem, nakládané nebo zavařené houby, každý tomu říká jinak. Ať tak nebo tak, je to můj oblíbený způsob uchovávání hub na zimu. Letos jsem si jich pár zavařila sama. Vlastně spíš tak na zkoušku. Abych věděla, co to obnáší. Jinak si totiž houby v octě vozím od rodičů, u kterých je jich téměř nevyčerpatelná zásobárna. Pak z nich vařím omáčky k masu, dokonalou bílou polévku (recept najdete ZDE) a nebo je občas zobu jen tak (to ale pomálu, poněvadž jimi nechci plýtvat). Bylo jich málo, tak akorát na dvě skleničky a jednu pálivou pro muže, takže jsem si to pořádně užila. :-) V komoře se určitě ohřejí dlouho, protože mi bude líto je načínat. Budou tam odpočívat a čekat na nějakou slavnostnější příležitost.
Do nálevu jsem nepoužila deko, protože mi přišlo zbytečné ho kvůli třem sklenkám rozdělávat a tak jsem si namíchala vlastní lák, klasicky z vody, octa, cukru a soli. Tenhle recept tedy vlastně ani není recept, protože jsem všeho přidávala podle chuti a nebyla to žádná věda, takže to berte spíš jen jako takovou inspiraci. A jak už to u mě bývá, opět jsem neodhadla množství a svařila ho moc. Nechtěla jsem ale zbylý lák zbytečně vylévat, tak jsem do něj naložila ještě dvě sklenice cibule (ona se někdy určitě hodí, z nakládaných okurek ji taky rádi vyžíráme).





Suroviny:

houby (do octa vybíráme pokud možno houby malé a tvrdé, které se zavařením nerozblemcnou, a i po otevření pěkně chrupnou v ústech)
voda
ocet
cukr
sůl
- toho všeho podle chuti
případně mrkev, petržel, cibuli, bobkový list, celý pepř a hořčičné semínko





Postup:

Houby pokrájíme na stejně velké kousky, vložíme do hrnce, mírně podlijeme vodou (stačí kapka, jen tak aby se houby nepřipalovaly) a na mírném ohni je za občasného promíchání svaříme tak, aby pustily vodu a zmenšily svůj objem. Vaříme tak dlouho, dokud neodvaříme většinu tekutiny (nejméně ale 20 minut, v takovém případě naopak ještě trochu vody přilijeme). Svařenými houbami naplníme vyvařené a suché sklenice. Proložit je můžeme plátky mrkve, petržele, cibulí, nebo chilli papričkou, či dochutit celým pepřem, hořčičným semínkem a bobkovým listem - jak je komu libo. Záleží také na tom, jak budeme houby dále používat. Sklenici až po okraj zalijeme lákem, zavíčkujeme a protřepeme tak, abychom vyhnali vzduchové bubliny a lák se dostal všude. Otevřeme, dolijeme znovu po okraj a víčko dobře utáhneme (nepěchujte houby příliš natěsno, jinak vám bubliny stejně jako mně vyhnat nepůjdou). Sterilujeme 30 minut při 90 stupních. Poté sklenice postavíme na víčko a necháme je úplně vychladnout.




















pátek 26. září 2014

HOUBOVÝ GULÁŠ


To jsem takhle uvařila vynikající houbový guláš. I poctivý houskový knedlík jsem udělala, aby to jako všechno bylo v pořádku. A stejně přišla hnedka po první lžíci překvapená (a taková trošku vyčítavá) poptávka po mase. :-)) No jasně, že jsem tam mohla dát maso. Ale to by pak už nebyl houbový guláš, to by byl guláš s houbami. :-) Ale já se držela a nedala tam tentokrát ani slaninu!



Na houbový guláš můžete použít i houby větší, odrostlejší a měkčí (na rozdíl třeba od nakládání do octa, které si naopak žádá hub menších - a když ne menších, tak aspoň těch tvrdších). Vyplatí se použít co nejvíce druhů, aby byla chuť pestrá. Houby si nakrájejte na větší kusy tak, aby byly v guláši vidět - nezapomeňte, že svařením ztratí minimálně na polovině svého objemu. No, a pak už si stačí vybrat ingredience podle sebe, svých chutí a možností. Jen prosím vás, zapomeňte na vegetu a masox! Chuť hub je přece sama o sobě dokonalá.
Takže tady je guláš tak, jak jsem ho uvařila já (a že to byla lahoda, i bez masa).


Suroviny:

houby (za mě platí čím více hub, tím více chuti)
5 větších rajčat
4 větší papriky (když jsou půl napůl sladké a pálivé, jedině dobře)
4 větší cibule (cibule je absolutní základ naší kuchyně, je všem a je jí spousta - pokud se jednou (velice nepravděpodobně) přijde na to, že cibule škodí lidskému zdraví, budeme nejspíš první, kdo na ni pomře :-))
3 lžíce sádla
trochu hladké mouky / jíšky
100 ml smetany
3 stroužky česneku
pepř, sůl, mletý kmín, mletá paprika (pálivá či sladká), majoránka, tymián (toho všeho podle chuti a uvážení)


Postup:

Cibuli nakrájíme nadrobno a osmažíme ji na rozpáleném sádle dozlatova. Přisypeme kmín, papriku a přidáme prolisovaný česnek. Krátce orestujeme, aby se všechno pěkně rozvonělo a přihodíme houby, které restujeme tak dlouho, dokud nezačnou pouštět vodu a neztratí trochu na objemu. Poté přihodíme na větší kusy nakrájenou papriku. Opět nějakou dobu restujeme a teprve potom přidáme na kostky nakrájená rajčata (já je neloupu, ale je to čistě individuální). Základ zalijeme vodou (nebo vývarem, kdyby nám tam ta kostka přece jen moc chyběla), osolíme, opepříme, přidáme tymián a dusíme na mírném ohni 40 minut, aby zelenina pořádně změkla. Pokud chceme guláš zahustit, přidáme jíšku, nebo ve smetaně rozkvrdláme trochu mouky a v guláši ji ještě minimálně 20 minut provaříme. Pokud ne, přidáme smetanu samotnou. Teprve ke konci přisypeme majoránku. Podáváme s houskovým knedlíkem nebo čerstvým chlebem. A i houbový guláš je stejně jako všechny ostatní guláše lepší odleželý.



























úterý 23. září 2014

KYNUTÉ BUCHTY

s mákem, tvarohem, povidly a s kakaovou a ořechovou náplní




Suroviny:

500 g hladké mouky
150 g cukru krupice
20 g droždí
250 ml mléka
50 g másla
2 vejce
špetka soli
lžička mleté citronové kůry
sádlo a rum (na potření)





Postup:

Do hrníčku rozdrobíme droždí a přisypeme lžičku cukru. Třeme tak dlouho, dokud není tekuté. V rendlíku ohřejeme mléko (tak akorát, nesmí být moc teplé, aby nezabilo kvasinky v droždí), část mléka odlijeme k droždí, které ještě zaprášíme moukou, promícháme a necháme na teplém místě vzejít kvásek. Ve zbytku mléka rozpustíme máslo a necháme ho odstát, aby bylo pouze vlažné.


V míse smícháme všechny sypké suroviny (můžeme přidat i půl lžičky kurkumy pro pěknou barvu), přidáme vejce, máslo a kvásek a vařečkou vypracujeme hladké a nelepivé těsto, které zakryjeme fólií nebo utěrkou a necháme kynout tak dlouho, dokud alespoň nezdvojnásobí svůj objem.


Když je těsto vykynuté, rozdělíme ho na pomoučněném vále nožem na stejně velké kousky. Ty smotáme do kuliček, ze kterých pak prsty vytahujeme tenké placky. Naplníme je libovolnou náplní podle chuti, zavineme a skládáme spojem dolů do sádlem vymazaného pekáčku. Sádlem pomažeme také každou buchtu zvlášť, pěkně ze všech stran.

Pečeme v předehřáté troubě na 150 stupňů přibližně 40 minut, dokud buchty na povrchu nezezlátnou. Ještě horké je potíráme rumem.


Povidlová náplň
Povidla dochutíme rumem a případně i cukrem (záleží na tom, jaká jsou v původním stavu). Můžeme přidat i špetku skořice nebo badyánu a zahustit je jemně mletými ořechy či strouhaným perníkem.

Maková náplň
Mletý mák osladíme podle chuti a svaříme ho s mlékem a kouskem másla do požadované konzistence.

Tvarohová náplň
Tvaroh v kostce utřeme s cukrem, vanilkou a jedním až dvěma žloutky podle chuti. Můžeme přidat i rozinky namočené v rumu.

Kakaová náplň
Stejný díl moučkového cukru a tmavého kakaa zakapeme rozpuštěným máslem tak, abychom vytvořili hustou pastu. Pozor, máslo postupně tuhne, takže náplň vytváříme těsně před plněním buchet, jinak se bude drobit a bude se s ní hůře pracovat.

Ořechová náplň
Ořechy a mandle podle chuti rozmixujeme na jemno a směs opražíme na troše rozpáleného másla. Necháme ji vychladnout a pak přidáme vanilkový cukr, rum a jeden až dva žloutky. Důkladně promícháme.











pátek 19. září 2014

HOUBOVÁ SMAŽENICE


Smaženice je tak jednoduchá a je to taková klasika, že jsem vlastně přemýšlela nad tím, jestli ji sem vůbec dávat. Kdo rád houby, určitě ji dělá a umí ji. Kdo houby nerad, tam je to jasné. :-) No ale nakonec je tady, když už jsem se s ní fotila, tak ať je to k něčemu.
Nejlepší smaženice je ta nejpestřejší. Čím víc druhů hub, tím lepší chuť. A tak do ní přihoďte klidně i nějakou holubinku nebo václavku, pěkně vám tu chuť přikoření. Houby je nutné před konzumací řádně povařit, var zničí všechny nebezpečné toxiny (houby ze stejného důvodu převařujeme i při ukládání na mrazák, navíc ztratí na objemu a zaberou méně místa).





Suroviny:

houby
vejce
sádlo
pepř, sůl, mletý kmín








Postup:



Houby očistíme a nakrájíme na menší kostičky. V hrnci rozpustíme lžíci sádla (pro dvě osoby), přisypeme kmín a za stálého míchání ho krátce osmažíme. Pak přihodíme houby, podlijeme malým množstvím vody, osolíme a na nízkém ohni sváříme minimálně 20 minut a maximálně tak dlouho, dokud se všechny voda nevyvaří. Průběžně mícháme, aby se nepřipalovaly. Do svařených hub rozklepneme 2 vejce (1 vejce na 1 porci) a necháme ho vysrážet. Dochutíme čerstvě mletým pepřem a podáváme, nejlépe s chlebem.




Smaženici je také možné dochutit cibulí a česnekem. V takovém případě nakrájíme cibuli nadrobno a osmažíme ji společně s prolisovaným česnekem a kmínem předtím, než přidáme houby.












čtvrtek 18. září 2014

NĚCO MÁLO O HOUBÁCH


... že je mám ráda!
(A taky trochu o cestování.)



Dlouho jsem se na houby osobně nedostala. Je čím dál tím těžší sladit náš program s houbovým cyklem. Štěstí mám, že u našich je vždycky dostatek nejen ryb, ale i hub, takže kdykoliv potřebuji, pravidelně si odvážím už ty zpracované, nasáčkované a nasušené. Letos jsem si od začátku říkala, že zodpovědnost za křečkování houbových zásob do Jeskyně převezmu já. Jenže - na Sázavě houby ne a ne vyrůst a já už si říkala, že snad budu muset začít pěstovat houbovou turistiku (pro mě jako pro Popelče dřív nemyslitelné a ponižující), ačkoli tomu tak vždycky bývalo naopak. Na Sázavu se pro houby jezdilo! Každý den od června jsem při pohledu na dorůstající měsíc myslela na houby a počítala dešťové srážky (které byly žalostně ubohé, tak ubohé, že ani nepropršely skrz větve) a taky se těšila. Marně. A zatímco celá republika sbírala a sbírala a vařila a vařila, já čekala a pěkně mě to štvalo. Prošvihla jsem každý sázavský návštěvní víkend, prošvihla jsem i čtrnáct prázdninových dní, ve kterých jsem podle plánu měla být na houbách každý den. Až minulý týden (kdy už jsem to vzdala a smutně vzpomínala na všechny ty kulajdy, bílé polévky, omáčky a smaženice) přišla dobrá zpráva. Říkalo se v ní, že rostou. A že rostou tak, že by se je dalo kosit. A protože Muž neměl kdy a já si říkala, že teď nebo nikdy, vyrazila jsem sama. Pěkně vláčkem, jako za starých časů. Večer tam a druhý den večer zase zpátky. V kapse jsem měla svůj osobní nůž, který jsem jednou dostala darem od Muže (my policejní ženy nedostáváme bonbóny, my nože) a který u mě najde žalostně málo využití, poněvadž od civilizace se nikdy dobrovolně nevzdaluji.
Už nerada jezdím vlakem. Chybí mi ty rozvrzané staré modré soupravy, co jezdily z Prahy na Benešov (a naopak). V nových je všechno takové sterilní, je tam ticho, že slyšíte, jak někomu na druhé straně vagónu kručí v břiše a hlavně jsou tam ty pitomá zrcadlová okna! Kolikrát jsem si říkala, že kdo je takhle vymyslel? Jakmile se začne šeřit, z oken je vidět kulový. Můžete si leda tak počítat pupínky na nose. Dokonce byste je mohli počítat i chlápkovi, co sedí o dvě sedačky za vámi, protože v tom okamžiku sedíte v dokonalém zrcadlovém sále, kde není ani špetka soukromí a co hůř - zábavy. V lepším případě si celou cestu čtete, v horším čučíte na špičky bot a nebo na toho chlápka, co se po vás pak ošklivě dívá, že ho pozorujete. A jakmile zastavíte někde ve stanici, můžete si být jistí, že (v závislosti na denní době a provozu) na vás dovnitř čumí x dalších lidí, které vy nevidíte. A tak se urputně snažíte dívat kamkoliv jinam, jen ne z toho okna, a zase skončíte u toho chlápka. Který se na vás zase mračí. V Čerčanech naštěstí přijde úleva, protože až na pár tmavých výjimek podél Sázavy stále ještě jezdí motoráček. Takový ten, co skřípe koly a když jede do zatáčky, třepe to s vámi na jednu stranu tak, že sklouzáváte z lavičky a batohy vám padají na hlavu. Jak v něm nejdou otevírat koše a když už, většinou skřípou tak, že každý hned pozná, že chcete vyhodit ožvýkanou žvýkačku. Ten co nemá hloupá tlačítka u všech dveří a nemá ani tlačítko "na znamení", takže musíte navázat sociální kontakt s průvodčím a ujistit se, že vám doopravdy zastaví. Tak takové vlaky mám ráda. Ne ty, co je v nich pořád stejně divné, suché mikroklima a furt to v nich pšouká všemi těmi písty na samozavíracích dveřích. Mám já to těžký vlakový život, co?



Měla jsem spoustu houbových plánů. Chtěla jsem původně zůstat víc dní a pořádně si to užít. Chtěla jsem si projít svojí nostalgickou dětskou houbovou trasu. Třeba. Ale hlavně jsem chtěla jít víckrát. Nakonec jsem se spolehla na tátu (který to s houbama tedy fakt, ale fakt umí) a šli jsme spolu (v tu dobu jsem si ještě říkala, že "nejdřív spolu" a pak že vyrazím ještě). Pravda, kosit se ty houby nedaly, to už ne, ale kam jsem se podívala, tam nějaká stála. A jen co jsem se sehnula, abych ji sebrala, už jsem kolem sebe viděla deset dalších. No a tak jsem je teď dva dny zpracovávala a pořád jsem přemýšlela nad tím, jak jsem si mohla vůbec myslet, že bych za jeden den stihla těch lesních návštěv víc. Druhou várku nakonec obstaral táta, takže díky němu Jeskyně přes zimu rozhodně strádat nebude. :-) No a tady je asi na místě poděkovat jemu a také mámě, která se mnou měla tu trpělivost a zatímco já zuřivě čistila a krájela (čím víc se blížil odjezd vlaku, tím spíš sekala) a pomohla mi aspoň část toho nadělení svařit. Do motoráku jsem pak nastupovala s košem hub přebraných, pokrájených, očištěných, roztříděných a se sáčky svařených smaženicových a gulášových směsí v jedné ruce a s košem čerstvě nasbíraných v druhé. A v Jeskyni pokračovala ve zpracovávání na druhý den sama.
Takhle to víc než cokoli jiného zní jako pořádné houbové plenění, ale já se zkrátka držela toho, že je to první a možná i poslední šance, jak si nakřečkovat zásoby na zimu. A pak, my Popelkovic nikdy neumíme dělat nic podobného napůl. Prostě všechno pěkně ve velkém. :-))

S houbami je to potíž. Sbírat se musí umět, jinak si domů přinesete hromadu nepoužitelného čehosi. Je těžké se odtrhnout od těch velkých, co jsou nejvíc vidět a také nejlíp vypadají. A co vám během chvilky zaplní košík a vy se pak můžete chlubit, že jste ho domů přinesli plný. Jsou to hlavně - jak je nazývá většina lidí - babky. Já jim shrnutě říkám podoubníci. Je to takové hezčí, mazlivější. Jenže není poddoubník jako podoubník. Rostou takové ty veliké, co mají okraje klouboučků zahnuté k zemi a povrch takový jakoby popraskaný. Mají vysoký a pěnový spodek (já tomu říkám lejto, ale asi to bude pěkná konina, protože vyhledávač tohle slovo vůbec nezná). Ty jsou úplně k ničemu a sbírat se od nich dají jedině mimina. Jak seberete mámu nebo tátu, donesete si domů v košíku leda (teď vážně s odpuštěním) srajdu. Navíc je drtivá většina z nich červivá. No, opravdu takové babky. Pak jsou takoví ti větší, co mají klobouky skoro rovné, žlutý spodek a celkově hezkou barvu (až takovou hnědozelenou) a nemají tak vysoký klobouk. Ti jsou fajn, drží pohromadě, ale také bývají dost červiví. No a pak jsou ti "vznešenější", sameťáčci. Ti mají klobouk úplně tmavý, kulatý a tvrdý, pěkně žlutou nožku a opravdu jsou jako ze sametu a celí jsou takoví šťavnatí a příjemní do ruky. No a ještě jedni poddoubníci jsou takoví fajn. To jsou ti, co mají hlavičky sametově žlutozelenohnědé a lejto jasně tmavě žluté. 
Mám ráda taky pančáky (správným názvem hřib hnědý, abychom si rozumněli, nejsem úplný houbový blb, ale pod pojmem "hřib" mám v hlavě odjakživa prostě úplně něco jiného, takže jinak než pančáci jim neřeknu - to stejné platí pro všechny houby v tomhle povídání :-) ). Pančáci bývají hodně sežraní od slimáků a klamou - člověk vidí na dálku pěknou velkou houbu a jak k ní přijde, zjistí, že je z ní jenom skořápka. Když se ale zadaří, vyroste z něho opravdu krásná houba. Za mokra má oslizlý klobouček (ale ne tak jako klouzek, ze kterého ten sliz přímo leze, tak nějak příjemněji) a mimořádně hezkou hnědou barvu. A když je sucho, lepí se na něj tráva a jehličí a zbytky listů a do kloboučku se mu úplně zamáčknou a prst se vám o ten suchý klobouček tak jakoby zadrhává. Pančáci často rostou v mechu a to pak mají nožičky jako bidla, jak se snaží dostat na světlo. 


Hodně ráda mám kozáky a křemenáče, protože rostou pěkně do výšky a v lesní krajině se náramně vyjímají. Obzvlášť protože bývají na slunnějších místech a to sluníčko na nich kreslí. Jsou celí takoví rovní a člověk tu jejich dlouhou nohu může držet pěkně v dlani. A ani se nemusí bát, že by setřel to štráfování, kterým ji mají vyparáděnou, drží pevně, i když vypadá jako namalované. :-) 


Pak jsou hřiby. To je velká skupina. Hřib, to je takový pomyslný vrchol houbaření. Akorát, že u hřibů platí to samé, co u poddoubáků. Velký hřib je často marný hřib. Nejlepší jsou hříbky malé, co jim hlavička sotva vykukuje z jehličí, jsou obalené hlínou a klobouček mají sotva hnědý. Nebývají červivé, protože vyrostly tak rychle, že na nich ještě nestihlo nic parazitovat. A když rostou, je jich dost, protože většina lidí je chamtivá po těch velkých, nekouká pořádně a často je přehlédne. Hřib málokdy roste sám. Většinou má u sebe ještě bratříčky. Jeho nejbližší okolí se vyplatí pořádně prozkoumat. 


Heleďte, moc jsem se rozepsala a dochází mi inspirace (a taky trochu čas), tak teď už o něco stručněji. Hříbků je letos vážně hodně, takže se nakonec stalo, že jsem řešila, co s nimi. Protože třeba smaženice i guláš jsou lepší, když je v nich povícero druhů. Svařila jsem si jich hodně zvlášť (na hříbkovou omáčku a rizoto) a také jsem je zvlášť usušila (ze stejného důvodu, akorát mrazák už je naplněný k prasknutí, tak abych využila jiné možnosti uchovávání) a zbytek jsem přihodila do smaženice, na guláš (obojí pak použiji třeba i pod maso) a těmi nejmenšími a nejtvrdšími jsem doplnila směsku mladých houbiček do octa. Mimo to v košíku přistálo i pár lišek, ryzců, klouzků, bedel (ty byly skoro všechny červivé), václavek, modráků, holubinek a jeden masák (masákům a holubinkám se letos ze země nechce, tak uvidíme, jestli ještě vylezou, poněvadž ty já ráda). Zbytek už jsem pozapomněla, ale to je jedno, to nic nevadí, protože těch hub je beztoho tolik, že bych je ani nikdy nepopsala. :-) Jen teď horečně přemýšlím, co všechno musím uvařit a popsat a už se na to fakt těším! Bude:

hříbkové rizoto
hříbková (houbová) omáčka
smaženice
houbový guláš
vepřové na houbách
obalované houby
václavková polévka
kotrčová polévka (nebo také falešná držková, chcete-li)
houbová polévka
hříbkový krém
holubinky na sádle (tedy jestli se urodí)
...
no a hromada dalšího, na co si už ani nemůžu vzpomenout. Těšte se! 
(Ale pěkně popořadě, že ano, poněvadž je to stejné jako s cuketami - nechceme jíst celý měsíc jen houby. :-) )

Chtěla jsem vám toho v lese vyfotit mnohem víc, ale když jsem do toho ještě měla spoustu elánu, ještě nevyšlo pořádně slunce, takže bylo špatné světlo a všude mokro. Pak už jsem zas měla tak zapatlané ruce, že jsem foťák radši moc nevyndavala a taky jsem byla uondaná. Mám totiž do lesa moc velký zadek, moc dlouhé šaty (a moc barevné, ale to s tím nijak nesouvisí), moc nepohodlné boty, moc velkou nohu a moc vysoký drdol (měla jsem po návratu domů dojem, že mi na hlavě nic nezůstalo). Tak jsem vybrala jen pár těch nejhezčích exemplářů. Jo, a taky jsem se vám pokusila zdokumentovat, jak modrá modrák, to mně v tu chvíli nějak přišlo zajímavé, ovšem nezadařilo se (najdete úplně na konci). Mám zkrátka moc líný foťák. :-)

PS: Pro rodinu a vlastně i pro všechny ostatní, co byste se chtěli začít děsit - ty dvě hubené, vysoké nažloutlé potvory jsem samozřejmě nesebrala, ty se mi jen líbily.