SLANÉ TVAROHOVÉ TYČINKY

Recept mám od mámy a původně se u nás peče na Vánoce jako slané cukroví. A nepečou se tyčky, ale vykrajují se různé tvary vykrajovátky s vlnkovým okrajem. Jenže já jsem zase trochu líná (ovšem nebuďte po Vánocích, když měsíc vykrajujete kde co) a hlavně mám vychytaný tyčkovač od Tescomy, tak proč si neulehčit práci, že jo? 

Tvaroh si pořiďte spíš v kostce, je přece jen o fous tužší než ve vaničce a bude vám potom s těstem lepší pracovat, nebude tak řídké (ale i s tvarohem z vaničky to jde, jen alespoň slijte přebytečnou tekutinu). Lžička soli v původním receptu nebyla, ale je to poměrně užitečný dodatek pro všechny trubky jako jsem já. Tedy myslím pro všechny, co zapomenout tyčinky posolit na vrch těsně před pečením. Když dáte do těsta aspoň minimální množství soli, budou se neposolené tyčky po upečení minimálně dát jíst. :-)

A do dalšího roku přeji všem Popelčatům hlavně hodně klidu a do toho klidu pak nějaké ty tvůrčí nápady. A pamatujte na to, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří a že se nikdo a nic nezblázní, když aspoň občas zvolníte tempo a budete o sebe trochu pečovat. :-)

VOSÍ HNÍZDA

... vosí hnízda řádně rumová, tak jak je máme rádi. :-)

PARMAZÁNOVÉ SUŠENKY

Trochu si odpočineme od sladkostí. Nevím jak vám, ale mně už jdou ze všech těch vánočních sladkostí jazyk i nos šejdrem. Jazyk z ochutnávání, ono mít měsíc na jazyku sladkou slinu není zas až tak sladké, jak by se mohlo zdát (přiznávám, jsem prasátko, ale u cukroví, zejména u zdobení perníčků, pravidelně zakusuji buřt). Nos z té vůně, aneb čeho je moc, toho je příliš.

Jestli jste z kategorie nadšenců, co rádi vytvářejí jedlé dárky, budou se vám sušenky líbit. Zabalené v celofánu vypadají skvostně a po otevření sáčku voní libě. Plně a hutně po parmazánu a másle. To se v tomhle sladkém vánočním čase vážně hodí. A jestli sušenky nechcete darovat, spolehlivě je upotřebíte večer u vína nebo na jakékoliv oslavě.

Až (jestli) budete sušenky péct, věnujte čas přípravě. Těsto je třeba důkladně prohníst, aby se všechny ingredience spojily. Také je třeba nechat ho řádně uležet v chladu, aby se poté dobře krájelo (v lednici může odpočívat v pohodě i několik dní). A parmazán nastrouhejte opravdu na jemno, čím jemnější bude, tím kompaktnější a odolnější budou sušenky. A pak jen setrvejte v té pečlivosti, i olivy a zejména sušená rajčata nasekejte nadrobno, sušenky se budou lépe krájet.

Suroviny:

200 g hladké mouky
100 - 120 g jemně strouhaného parmazánu (podle chuti a možností)
125 g másla
1 lžíci olivového oleje
2 lžíce vody
2 lžičky soli
rozmarýn, tymián, bazalka, oregáno (zkrátka bylinky jak je libo a nejlépe samozřejmě čerstvé)
čerstvě mletý pepř
olivy
sušená rajčata (naložená v oleji)
(a další dle fantazie, např. ořechy)

Postup:

Sypké suché suroviny nejprve nahrubo promícháme. Poté přidáme změklé (ne rozehřáté!) máslo, olej, vodu, koření a olivy se sušenými rajčaty a rukama všechny suroviny propracováváme tak dlouho, dokud se alespoň částečně nespojí. Poté je můžeme přemístit na pracovní plochu a zapojit hrubou sílu (to znamená pořádně se do toho opřít). Ničeho se nebojíme, těsto ze začátku vypadá trochu beznadějně, ale jakmile se máslo teplem rukou rozehřeje a rozprostře, všechno se nám krásně spojí dohromady (vážně, slibuju). Hotové těsto rozdělíme na dva díly a s oběma několikrát důkladně udeříme o stůl - ještě lépe se spojí. Vytvoříme dva stejnoměrné válečky (průměr záleží na požadované velikosti sušenek), které uložíme minimálně na dvě hodiny do lednice. Řádně ztuhlé těsto poté krájíme ostrým nožem s tenkou čepelí na úzká kolečka (krájíme tahem, ne tlakem, abychom sušenky nerozplácli). Kolečka ještě rukama uhladíme a pokládáme je na máslem vymazaný plech (dostatečně daleko od sebe, každá sušenka tak o třetinu zvětší svůj objem). Pečeme v troubě rozehřáté na 150 stupňů do zrůžovění - čas musíme odhadnout podle vlastní trouby, parmazánové sušenky je však třeba péct opravdu jen dorůžova, sýr má totiž při prudším pečení tendenci hořknout. Vychladlé konzumujeme (nebo balíme do dárků).

MAKOVÁ KOLEČKA SE SKOŘICOVÝM KRÉMEM

KÁVOVÉ CUKROVÍ

MÁSLOVÝ KRÉM NASTAVOVANÝ MOUKOU

na dorty nebo do cukroví - zkrátka univerzální.

Suroviny:

250 ml vody*
100 ml rumu (nebo pár kapek vanilkového extraktu)
200 g másla
50 g hrubé mouky
150 - 200 g moučkového cukru

* Do vánočního cukroví je z důvodu kazivosti krému (cukroví přece jen nějakou dobu leží v teple na mísách) lepší používat vodu, pokud ovšem krémem chcete promazávat korpus na dortu nebo ho používat do čehokoli s rychlou spotřebou, můžete použít místo vody mléko, krém bude ještě o fous lahodnější a krémovější. 

Postup:

Z vody, rumu a mouky uvaříme na velmi nízkém plameni za stálého míchání hustou kaši (prohříváme ji nejméně 20 minut). Tu necháme za občasného promíchání úplně vychladnout. Změklé máslo vyšleháme s cukrem do pěny a poté do něho po kouskách zašleháme moučnou kaši. Vzniklý krém dochucujeme dále podle potřeby kořením, kakaem nebo třeba mletými ořechy.

Aby se krém nesrážel, máslo by mělo mít stejnou teplotu jako kaše a ostatní přísady. Nejjednodušší je připravit si všechny suroviny den dopředu a nechat je přes noc odstát při pokojové teplotě. Moučnou kaši je ale potřeba zakrýt fólií, aby neokorávala.

KANDOVANÁ POMERANČOVÁ KŮRA A ZÁZVOR

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak dlouho se chodí s angínou do práce, až má člověk hromadu času věnovat se zase po dlouhé době blogu, protože jen tak nevyleze z postele. S čajem a hromadou kapesníků (protože angína se přesunula do nosu a na průdušky) sdílím krásně jednoduchý a rychlý recept na kandovanou pomerančovou kůru a třeba i na zázvor, který jsem si při té příležitosti naložila také. A musím říct, že ten se teď vážně hodí. Odpočívá totiž v pekelně silném sirupu, který jeho svařením vznikl a takový zázvorový sirup, to je na angínu pes, to se rozumí. :-)

Suroviny:

pomerančová kůra
na 100 ml vody 100 g cukru
lžíce medu
půl lžičky kyseliny citronové

Postup:

Na kandování (ostatně stejně jako na strouhání do moučníků a podobně) je lepší použít kůru z chemicky neošetřených pomerančů. Pokud se nám je sehnat nepodaří, je dobré pomeranče alespoň na dvě hodiny namočit do silného roztoku octové vody, která většinu chemie od kůry odloučí. Pomerančovou kůru poté nakrájíme na proužky - velikost záleží na tom, jak velké kousky potřebujeme. Pokud je kůra silnější, zbavíme ji ještě předtím části bílé spodní kůry. V menším hrnci se silnějším dnem si připravíme rozvar z vody, cukru, medu a kyseliny citronové. Když se cukr rozpustí, přidáme tolik pokrájené kůry, aby byla v tekutině úplně ponořená a na velmi mírném ohni ji sváříme půl hodiny až hodinu (podle velikosti proužků) tak dlouho, dokud se většina vody neodpaří (kůra by na konci vaření měla být průhledná a sklovatá). Kůru poté i se vzniklým sirupem uložíme do čisté skleničky, se kterou několikrát poklepeme na stůl, abychom vyhnali ven co největší množství vzduchových bublin. Pokud chceme kůru používat, vyjmeme ji ze sirupu a na mřížce necháme okapat a oschnout.

VANILKOVÝ EXTRAKT, VANILKOVÝ CUKR

Extrakt:

2 - 3 vanilkové lusky (podle velikosti nádoby) podélně rozkrojíme (případně rozkrojíme ještě na půl, aby byly menší), vložíme do nádoby s dobře těsnící zátkou a zalijeme vodkou tak, aby byly celé ponořené. Extrakt louhujeme alespoň dva měsíce, aby získal správnou chuť a barvu. Během prvního měsíce ho několikrát protřepeme.

Používáme do různých likérů, ale i do cukroví.

Cukr:

Vanilkový lusk pokrájíme na menší kousky a společně s cukrem dáme do mixéru. Rozmixujeme ho najemno, poté prosejeme přes sítko, aby v cukru nezůstaly větší kousky. Směs je možné používat hned, ale lepší je nechat ji několik dnů odležet. Skladujeme v dobře těsnící nádobě.

Lusk je také možné pouze podélně rozkrojit a v nádobě ho zasypat cukrem, občas protřepat. Chuť vanilky se uvolní také, ale nebude příliš silná a bude déle trvat, než se cukr ovoní.

Používáme stejně jako kupovaný vanilkový cukr, jen chuť je nesrovnatelná.

ŠVESTKANCE

A tak jsem si říkala, že už mám ty švestky za sebou. Jenže pak jsem odjela k našim a táta jeden večer společně s košem lískáčů přinesl i takový malý košík švestek. Prý že bych mohla klukům upéct švestkance.

Se švestkanci ovšem byla potíž. Zalovila jsem v paměti. Vybavilo se mi zaprvé to, že se mi upečené švestkance vždycky na pohled líbily. A pak taky to, že jsem nikdy neměla ráda kombinaci máku a švestek. A protože bylo dopoledne a já neměla co dělat a máma byla v práci (kvůli receptu), zasedla jsem k internetu, abych se řádně poučila.

Nic. To se mi ještě nestalo. Švestkance oficiálně neexistují. Dají se najít švestkové bochánky s mákem nebo švestkové buchty, také buďáky (švestkance jinak pojmenované - a nebo naopak, kdo ví) ale švestkance zkrátka ne. A to je tady v okolí Sázavy v sezóně peče snad každá hodpodyňka. Je to takové mikroregionální jídlo s mikroregionálním názvem, zdá se mi. :-)

Suroviny:

500 g polohrubé mouky
50 g cukru
5 g soli
250 ml mléka
1 celé vejce
50 g másla
20 g droždí
lžička mleté citronové kůry

švestky
mletý mák
cukr moučka
2 lžíce másla





Postup:

V hrnku utřeme droždí se lžičkou cukru, zalijeme ho trochou vlažného mléka a zaprášíme moukou. Odložíme ho někam na teplé místo a necháme vzejít kvásek. 

V rendlíku ohřejeme mléko a v něm rozpustíme máslo. Necháme ho prochladnout tak, aby bylo pouze vlažné. 

Ve větší míse promícháme mouku, cukr, sůl a citronovou kůru a uprostřed uděláme důlek. Do něj přidáme kvásek a mléko s rozpuštěným máslem a rozkvrdlaným vejcem. Zaděláme hladké a nelepivé těsto, které zakryjeme utěrkou a necháme ho kynout tak dlouho, dokud se alespoň dvakrát nezvětší.

Pak z něho tvarujeme kuličky, které prsty roztahujeme na tenké placky. Doprostřed každé placky dáme lžičku máku smíchaného s cukrem a tři až čtyři poloviny švestek, placku sbalíme do bochánku a položíme ji spojem dolů na vymazaný plech. Mezi bochánky necháme dostatečně velké mezery. Přikryjeme je utěrkou a necháme ještě nějakou dobu kynout.

Pečeme v předehřáté troubě na 170 stupňů tak dlouho, dokud nezezlátnou (cca půl hodiny).

Ještě horké bochánky potřeme rozpuštěným máslem, budou tak vláčnější.

RYBÍZ À LA BRUSINKY

Koupené brusinky jsou než taková červená želatina a jeřabiny, které jsme občas mívali místo brusinek jako děti, nejsou téměř k dostání. A tak je rybíz taková docela dobrá brusinková alternativa. Kdo ho pěstuje, mívá ho zpravidla hodně. Dát si stranou alespoň kilo červených kuliček na "brusinky" - to se mezi těmi všemi šťávami a marmeládami ztratí. :-)

Suroviny:

1 kg zralého, ale pevného červeného rybízu

400 - 600 g cukru

6 hřebíčků, 1 svitek skořice (badyán)

1 lžíce kyseliny citronové

Postup:

Rybíz omyjeme, odstopkujeme, vložíme do hrnce a zasypeme cukrem. Přidáme koření a celou směs zahříváme tak dlouho, dokud rybíz nepustí vodu a nezačne probublávat. Není třeba ho vařit dlouho, aby se neuvolnila dužina a rybíz se nerozpadl. Pak stáhneme plamen a směs zahříváme jen tak, aby byla horká, dokud ji nenaplníme do sklenic. Sklenice otočíme víčkem dolů a necháme úplně vychladnout.

KARLOVARSKÉ ROHLÍKY

"Mám vzpomínku o karlovarských rohlících. Tuhle v noci na mě nějak z ničeho nic skočila. Snídali jsme je u dědy na prázdninách. To jsme se ráno probudili a před postelí stál starej peřiňák a za ním byla spousta světla, co šlo z okna se sítí proti komárům (v Polabí jich je hodně) a za tím světlem byly pootevřený dveře do kuchyně. Vylezli jsem z pod péřový peřiny, která byla přibližně tak dvě třetiny noci úplně k ničemu, protože jak se člověk v noci mlel, všechno peří se v sypku sesunulo do nohou a nahoře zbyl už jen povlak. Ještě že ten povlak samotnej stačil, protože bylo léto a tak to bylo vlastně nakonec docela dobře zařízený. V kuchyni to všechno bylo takový teplý, měkký a útulný, vpravo za oknem bylo slyšet dědu jak dává králíkům a slepicím, kýble rachotily a dvířka kotců bouchala a slepice kvokaly a králíci dupali a vlevo na bledý šedomodrý kuchyňský lince stály dva hrnky s bílým kafem. Když jsme náhodou vstali dřív a dědu jsme v tý kuchyni zastihli, vždycky se ptal, jestli si dáme radši čaj nebo kafe, ale my jsme si vybrali vždycky to kafe, protože ke karlovarákům se zkrátka pilo jenom kafe. Všechno ostatní bylo k normálním rohlíkům, který jsme si mohli taky vzít, ale my chtěli jen ty karlovarský, protože děda vždycky říkal, že pro ně ráno jel až do Karlových Varů a že jsou čerstvý. A byly čerstvý a děda pro ně opravdu jel, protože každý ráno jezdil na kole do krámu pro čerstvý pečivo, ale jel do Neratovic a rohlíky byly z pekárny tam odněkud. Já mu stejně moc nevěřila, ale i tak jsem si myslela, že pro ně jezdí aspoň na Mělník. Protože o Mělníce se často mluvilo, že tam děda jezdil na kole a pro mě to bylo jediný velký město, který jsem tam znala a protože jsem stejně houbeles věděla, kde leží a co to ty Karlovy Vary vůbec jsou. A tak jsem si dědu představovala, jak jede na kole někde podél vody, přes pole až k nám a veze nám v kožený tašce na řídítkách ty karlovarský rohlíky. Byly mastný, takový jakoby od sádla a my si na ně někdy i máslo namazali a pak jsme je máčeli v tom kafi, až se občas rozpouštěly a museli jsme je ze dna hrnků vyndavat lžičkou. Taky byly hodně křehký, takový jakoby nafouklý a strašně drobily, takže jsme se je snažili poctivě jíst nad červeným lesklým prostíráním, abysme moc nedrobili a děda nehudral. On už takhle trochu hudral, že jsme vstávali pozdě (on byl na nohou třebas už v půl pátý), tak nebylo třeba, aby hudral ještě víc."

Suroviny:

500 g hladké mouky

100 g másla (+ cca 10 g na potírání)

20 g sušeného mléka

130 ml vody

10 g soli

20 g droždí

lžička cukru

Postup:

Droždí utřeme s cukrem do tekuta, přidáme lžíci mouky a dvě lžíce vlažné vody, promícháme a necháme na teplém místě vzejít kvásek. Máslo rozehřejeme v rendlíku a přilijeme k němu vodu, aby se zchladilo. Hladkou mouku, sušené mléko a sůl důkladně promícháme, pak přidáme kvásek, máslo s vodou a zaděláme hladké a nelepivé těsto. Těsto rozdělíme na dva stejně velké bochánky. Každý rozválíme na tenkou placku, tu rozdělíme nožem na osm výsečí. Výseče od širší strany smotáme do rohlíků, které na hřbetě několikrát nastřihneme. Přendáme je na plech a necháme kynout tak dlouho, dokud nezdvojnásobí svůj objem. Před vložením do trouby je potřeme rozpuštěným máslem. Pečeme v troubě rozehřáté na 160 stupňů přibližně deset minut dozlatova.

SIRUP Z VÝHONKŮ BOROVICE

Pro borovicový sirup platí v podstatě totéž co pro sirup smrkový. Při jeho výrobě se postupuje stejně a i jeho účinky jsou velmi podobné - při nemocech příznivě ovlivňuje horní cesty dýchací. Navíc má silné antibakteriální a antiseptické účinky, působí močopudně a použít se dá také jako mírné sedativum. I sběr borovicových výhonků je stejný jako u smrkových, tedy doporučuje se trhat je v průběhu května, kdy mají v sobě nejvíce účinných látek. Výhonky je třeba trhat jen ty, které nepřesáhnou délku 12 centimetrů. Pokud se chystáte borovicový sirup vyrobit, koukněte prosím i na předchozí článek o sirupu smrkovém, kde jsem se rozepsala o něco víc. Najdete ho TADY.

Suroviny: 

1 kg mladých borovicových výhonků

500 - 800 g cukru (podle potřeby)

Postup:

Výhonky opláchneme pod tekoucí vodou a necháme je důkladně okapat. Poté je pěchujeme do sklenice a prosypáváme cukrem. Začínáme vrstvou výhonků a končíme vyšší vrstvou cukru. Sklenici uzavřeme víčkem nebo přetáhneme potravinářskou fólií a uložíme někam stranou do doby, než sirup slijeme do sterilních sklenic nebo lahví. Hotový sirup skladujeme v chladu a temnu.