čtvrtek 21. května 2015

KARLOVARSKÉ ROHLÍKY


"Mám vzpomínku o karlovarských rohlících. Tuhle v noci na mě nějak z ničeho nic skočila. Snídali jsme je u dědy na prázdninách. To jsme se ráno probudili a před postelí stál starej peřiňák a za ním byla spousta světla, co šlo z okna se sítí proti komárům (v Polabí jich je hodně) a za tím světlem byly pootevřený dveře do kuchyně. Vylezli jsem z pod péřový peřiny, která byla přibližně tak dvě třetiny noci úplně k ničemu, protože jak se člověk v noci mlel, všechno peří se v sypku sesunulo do nohou a nahoře zbyl už jen povlak. Ještě že ten povlak samotnej stačil, protože bylo léto a tak to bylo vlastně nakonec docela dobře zařízený. V kuchyni to všechno bylo takový teplý, měkký a útulný, vpravo za oknem bylo slyšet dědu jak dává králíkům a slepicím, kýble rachotily a dvířka kotců bouchala a slepice kvokaly a králíci dupali a vlevo na bledý šedomodrý kuchyňský lince stály dva hrnky s bílým kafem. Když jsme náhodou vstali dřív a dědu jsme v tý kuchyni zastihli, vždycky se ptal, jestli si dáme radši čaj nebo kafe, ale my jsme si vybrali vždycky to kafe, protože ke karlovarákům se zkrátka pilo jenom kafe. Všechno ostatní bylo k normálním rohlíkům, který jsme si mohli taky vzít, ale my chtěli jen ty karlovarský, protože děda vždycky říkal, že pro ně ráno jel až do Karlových Varů a že jsou čerstvý. A byly čerstvý a děda pro ně opravdu jel, protože každý ráno jezdil na kole do krámu pro čerstvý pečivo, ale jel do Neratovic a rohlíky byly z pekárny tam odněkud. Já mu stejně moc nevěřila, ale i tak jsem si myslela, že pro ně jezdí aspoň na Mělník. Protože o Mělníce se často mluvilo, že tam děda jezdil na kole a pro mě to bylo jediný velký město, který jsem tam znala a protože jsem stejně houbeles věděla, kde leží a co to ty Karlovy Vary vůbec jsou. A tak jsem si dědu představovala, jak jede na kole někde podél vody, přes pole až k nám a veze nám v kožený tašce na řídítkách ty karlovarský rohlíky. Byly mastný, takový jakoby od sádla a my si na ně někdy i máslo namazali a pak jsme je máčeli v tom kafi, až se občas rozpouštěly a museli jsme je ze dna hrnků vyndavat lžičkou. Taky byly hodně křehký, takový jakoby nafouklý a strašně drobily, takže jsme se je snažili poctivě jíst nad červeným lesklým prostíráním, abysme moc nedrobili a děda nehudral. On už takhle trochu hudral, že jsme vstávali pozdě (on byl na nohou třebas už v půl pátý), tak nebylo třeba, aby hudral ještě víc."



Suroviny:

500 g hladké mouky
100 g másla (+ cca 10 g na potírání)
20 g sušeného mléka
130 ml vody
10 g soli
20 g droždí
lžička cukru

Postup:

Droždí utřeme s cukrem do tekuta, přidáme lžíci mouky a dvě lžíce vlažné vody, promícháme a necháme na teplém místě vzejít kvásek. Máslo rozehřejeme v rendlíku a přilijeme k němu vodu, aby se zchladilo. Hladkou mouku, sušené mléko a sůl důkladně promícháme, pak přidáme kvásek, máslo s vodou a zaděláme hladké a nelepivé těsto. Těsto rozdělíme na dva stejně velké bochánky. Každý rozválíme na tenkou placku, tu rozdělíme nožem na osm výsečí. Výseče od širší strany smotáme do rohlíků, které na hřbetě několikrát nastřihneme. Přendáme je na plech a necháme kynout tak dlouho, dokud nezdvojnásobí svůj objem. Před vložením do trouby je potřeme rozpuštěným máslem. Pečeme v troubě rozehřáté na 160 stupňů přibližně deset minut dozlatova.
























1 komentář:

  1. Krásný vzpomínání :) A recept určitě vyzkouším :)

    OdpovědětVymazat