... že je mám ráda!
(A taky trochu o cestování.)
Dlouho jsem se na houby osobně nedostala. Je čím dál tím těžší sladit náš program s houbovým cyklem. Štěstí mám, že u našich je vždycky dostatek nejen ryb, ale i hub, takže kdykoliv potřebuji, pravidelně si odvážím už ty zpracované, nasáčkované a nasušené. Letos jsem si od začátku říkala, že zodpovědnost za křečkování houbových zásob do Jeskyně převezmu já. Jenže - na Sázavě houby ne a ne vyrůst a já už si říkala, že snad budu muset začít pěstovat houbovou turistiku (pro mě jako pro Popelče dřív nemyslitelné a ponižující), ačkoli tomu tak vždycky bývalo naopak. Na Sázavu se pro houby jezdilo! Každý den od června jsem při pohledu na dorůstající měsíc myslela na houby a počítala dešťové srážky (které byly žalostně ubohé, tak ubohé, že ani nepropršely skrz větve) a taky se těšila. Marně. A zatímco celá republika sbírala a sbírala a vařila a vařila, já čekala a pěkně mě to štvalo. Prošvihla jsem každý sázavský návštěvní víkend, prošvihla jsem i čtrnáct prázdninových dní, ve kterých jsem podle plánu měla být na houbách každý den. Až minulý týden (kdy už jsem to vzdala a smutně vzpomínala na všechny ty kulajdy, bílé polévky, omáčky a smaženice) přišla dobrá zpráva. Říkalo se v ní, že rostou. A že rostou tak, že by se je dalo kosit. A protože Muž neměl kdy a já si říkala, že teď nebo nikdy, vyrazila jsem sama. Pěkně vláčkem, jako za starých časů. Večer tam a druhý den večer zase zpátky. V kapse jsem měla svůj osobní nůž, který jsem jednou dostala darem od Muže (my policejní ženy nedostáváme bonbóny, my nože) a který u mě najde žalostně málo využití, poněvadž od civilizace se nikdy dobrovolně nevzdaluji.
Už nerada jezdím vlakem. Chybí mi ty rozvrzané staré modré soupravy, co jezdily z Prahy na Benešov (a naopak). V nových je všechno takové sterilní, je tam ticho, že slyšíte, jak někomu na druhé straně vagónu kručí v břiše a hlavně jsou tam ty pitomá zrcadlová okna! Kolikrát jsem si říkala, že kdo je takhle vymyslel? Jakmile se začne šeřit, z oken je vidět kulový. Můžete si leda tak počítat pupínky na nose. Dokonce byste je mohli počítat i chlápkovi, co sedí o dvě sedačky za vámi, protože v tom okamžiku sedíte v dokonalém zrcadlovém sále, kde není ani špetka soukromí a co hůř - zábavy. V lepším případě si celou cestu čtete, v horším čučíte na špičky bot a nebo na toho chlápka, co se po vás pak ošklivě dívá, že ho pozorujete. A jakmile zastavíte někde ve stanici, můžete si být jistí, že (v závislosti na denní době a provozu) na vás dovnitř čumí x dalších lidí, které vy nevidíte. A tak se urputně snažíte dívat kamkoliv jinam, jen ne z toho okna, a zase skončíte u toho chlápka. Který se na vás zase mračí. V Čerčanech naštěstí přijde úleva, protože až na pár tmavých výjimek podél Sázavy stále ještě jezdí motoráček. Takový ten, co skřípe koly a když jede do zatáčky, třepe to s vámi na jednu stranu tak, že sklouzáváte z lavičky a batohy vám padají na hlavu. Jak v něm nejdou otevírat koše a když už, většinou skřípou tak, že každý hned pozná, že chcete vyhodit ožvýkanou žvýkačku. Ten co nemá hloupá tlačítka u všech dveří a nemá ani tlačítko "na znamení", takže musíte navázat sociální kontakt s průvodčím a ujistit se, že vám doopravdy zastaví. Tak takové vlaky mám ráda. Ne ty, co je v nich pořád stejně divné, suché mikroklima a furt to v nich pšouká všemi těmi písty na samozavíracích dveřích. Mám já to těžký vlakový život, co?
Měla jsem spoustu houbových plánů. Chtěla jsem původně zůstat víc dní a pořádně si to užít. Chtěla jsem si projít svojí nostalgickou dětskou houbovou trasu. Třeba. Ale hlavně jsem chtěla jít víckrát. Nakonec jsem se spolehla na tátu (který to s houbama tedy fakt, ale fakt umí) a šli jsme spolu (v tu dobu jsem si ještě říkala, že "nejdřív spolu" a pak že vyrazím ještě). Pravda, kosit se ty houby nedaly, to už ne, ale kam jsem se podívala, tam nějaká stála. A jen co jsem se sehnula, abych ji sebrala, už jsem kolem sebe viděla deset dalších. No a tak jsem je teď dva dny zpracovávala a pořád jsem přemýšlela nad tím, jak jsem si mohla vůbec myslet, že bych za jeden den stihla těch lesních návštěv víc. Druhou várku nakonec obstaral táta, takže díky němu Jeskyně přes zimu rozhodně strádat nebude. :-) No a tady je asi na místě poděkovat jemu a také mámě, která se mnou měla tu trpělivost a zatímco já zuřivě čistila a krájela (čím víc se blížil odjezd vlaku, tím spíš sekala) a pomohla mi aspoň část toho nadělení svařit. Do motoráku jsem pak nastupovala s košem hub přebraných, pokrájených, očištěných, roztříděných a se sáčky svařených smaženicových a gulášových směsí v jedné ruce a s košem čerstvě nasbíraných v druhé. A v Jeskyni pokračovala ve zpracovávání na druhý den sama.
Takhle to víc než cokoli jiného zní jako pořádné houbové plenění, ale já se zkrátka držela toho, že je to první a možná i poslední šance, jak si nakřečkovat zásoby na zimu. A pak, my Popelkovic nikdy neumíme dělat nic podobného napůl. Prostě všechno pěkně ve velkém. :-))
S houbami je to potíž. Sbírat se musí umět, jinak si domů přinesete hromadu nepoužitelného čehosi. Je těžké se odtrhnout od těch velkých, co jsou nejvíc vidět a také nejlíp vypadají. A co vám během chvilky zaplní košík a vy se pak můžete chlubit, že jste ho domů přinesli plný. Jsou to hlavně - jak je nazývá většina lidí - babky. Já jim shrnutě říkám podoubníci. Je to takové hezčí, mazlivější. Jenže není poddoubník jako podoubník. Rostou takové ty veliké, co mají okraje klouboučků zahnuté k zemi a povrch takový jakoby popraskaný. Mají vysoký a pěnový spodek (já tomu říkám lejto, ale asi to bude pěkná konina, protože vyhledávač tohle slovo vůbec nezná). Ty jsou úplně k ničemu a sbírat se od nich dají jedině mimina. Jak seberete mámu nebo tátu, donesete si domů v košíku leda (teď vážně s odpuštěním) srajdu. Navíc je drtivá většina z nich červivá. No, opravdu takové babky. Pak jsou takoví ti větší, co mají klobouky skoro rovné, žlutý spodek a celkově hezkou barvu (až takovou hnědozelenou) a nemají tak vysoký klobouk. Ti jsou fajn, drží pohromadě, ale také bývají dost červiví. No a pak jsou ti "vznešenější", sameťáčci. Ti mají klobouk úplně tmavý, kulatý a tvrdý, pěkně žlutou nožku a opravdu jsou jako ze sametu a celí jsou takoví šťavnatí a příjemní do ruky. No a ještě jedni poddoubníci jsou takoví fajn. To jsou ti, co mají hlavičky sametově žlutozelenohnědé a lejto jasně tmavě žluté.
Mám ráda taky pančáky (správným názvem hřib hnědý, abychom si rozumněli, nejsem úplný houbový blb, ale pod pojmem "hřib" mám v hlavě odjakživa prostě úplně něco jiného, takže jinak než pančáci jim neřeknu - to stejné platí pro všechny houby v tomhle povídání :-) ). Pančáci bývají hodně sežraní od slimáků a klamou - člověk vidí na dálku pěknou velkou houbu a jak k ní přijde, zjistí, že je z ní jenom skořápka. Když se ale zadaří, vyroste z něho opravdu krásná houba. Za mokra má oslizlý klobouček (ale ne tak jako klouzek, ze kterého ten sliz přímo leze, tak nějak příjemněji) a mimořádně hezkou hnědou barvu. A když je sucho, lepí se na něj tráva a jehličí a zbytky listů a do kloboučku se mu úplně zamáčknou a prst se vám o ten suchý klobouček tak jakoby zadrhává. Pančáci často rostou v mechu a to pak mají nožičky jako bidla, jak se snaží dostat na světlo.
Hodně ráda mám kozáky a křemenáče, protože rostou pěkně do výšky a v lesní krajině se náramně vyjímají. Obzvlášť protože bývají na slunnějších místech a to sluníčko na nich kreslí. Jsou celí takoví rovní a člověk tu jejich dlouhou nohu může držet pěkně v dlani. A ani se nemusí bát, že by setřel to štráfování, kterým ji mají vyparáděnou, drží pevně, i když vypadá jako namalované. :-)
Pak jsou hřiby. To je velká skupina. Hřib, to je takový pomyslný vrchol houbaření. Akorát, že u hřibů platí to samé, co u poddoubáků. Velký hřib je často marný hřib. Nejlepší jsou hříbky malé, co jim hlavička sotva vykukuje z jehličí, jsou obalené hlínou a klobouček mají sotva hnědý. Nebývají červivé, protože vyrostly tak rychle, že na nich ještě nestihlo nic parazitovat. A když rostou, je jich dost, protože většina lidí je chamtivá po těch velkých, nekouká pořádně a často je přehlédne. Hřib málokdy roste sám. Většinou má u sebe ještě bratříčky. Jeho nejbližší okolí se vyplatí pořádně prozkoumat.
Heleďte, moc jsem se rozepsala a dochází mi inspirace (a taky trochu čas), tak teď už o něco stručněji. Hříbků je letos vážně hodně, takže se nakonec stalo, že jsem řešila, co s nimi. Protože třeba smaženice i guláš jsou lepší, když je v nich povícero druhů. Svařila jsem si jich hodně zvlášť (na hříbkovou omáčku a rizoto) a také jsem je zvlášť usušila (ze stejného důvodu, akorát mrazák už je naplněný k prasknutí, tak abych využila jiné možnosti uchovávání) a zbytek jsem přihodila do smaženice, na guláš (obojí pak použiji třeba i pod maso) a těmi nejmenšími a nejtvrdšími jsem doplnila směsku mladých houbiček do octa. Mimo to v košíku přistálo i pár lišek, ryzců, klouzků, bedel (ty byly skoro všechny červivé), václavek, modráků, holubinek a jeden masák (masákům a holubinkám se letos ze země nechce, tak uvidíme, jestli ještě vylezou, poněvadž ty já ráda). Zbytek už jsem pozapomněla, ale to je jedno, to nic nevadí, protože těch hub je beztoho tolik, že bych je ani nikdy nepopsala. :-) Jen teď horečně přemýšlím, co všechno musím uvařit a popsat a už se na to fakt těším! Bude:
hříbkové rizoto
hříbková (houbová) omáčka
smaženice
houbový guláš
vepřové na houbách
obalované houby
václavková polévka
kotrčová polévka (nebo také falešná držková, chcete-li)
houbová polévka
hříbkový krém
holubinky na sádle (tedy jestli se urodí)
...
no a hromada dalšího, na co si už ani nemůžu vzpomenout. Těšte se!
(Ale pěkně popořadě, že ano, poněvadž je to stejné jako s cuketami - nechceme jíst celý měsíc jen houby. :-) )
Chtěla jsem vám toho v lese vyfotit mnohem víc, ale když jsem do toho ještě měla spoustu elánu, ještě nevyšlo pořádně slunce, takže bylo špatné světlo a všude mokro. Pak už jsem zas měla tak zapatlané ruce, že jsem foťák radši moc nevyndavala a taky jsem byla uondaná. Mám totiž do lesa moc velký zadek, moc dlouhé šaty (a moc barevné, ale to s tím nijak nesouvisí), moc nepohodlné boty, moc velkou nohu a moc vysoký drdol (měla jsem po návratu domů dojem, že mi na hlavě nic nezůstalo). Tak jsem vybrala jen pár těch nejhezčích exemplářů. Jo, a taky jsem se vám pokusila zdokumentovat, jak modrá modrák, to mně v tu chvíli nějak přišlo zajímavé, ovšem nezadařilo se (najdete úplně na konci). Mám zkrátka moc líný foťák. :-)
PS: Pro rodinu a vlastně i pro všechny ostatní, co byste se chtěli začít děsit - ty dvě hubené, vysoké nažloutlé potvory jsem samozřejmě nesebrala, ty se mi jen líbily.
