pátek 19. září 2014

HOUBOVÁ SMAŽENICE


Smaženice je tak jednoduchá a je to taková klasika, že jsem vlastně přemýšlela nad tím, jestli ji sem vůbec dávat. Kdo rád houby, určitě ji dělá a umí ji. Kdo houby nerad, tam je to jasné. :-) No ale nakonec je tady, když už jsem se s ní fotila, tak ať je to k něčemu.
Nejlepší smaženice je ta nejpestřejší. Čím víc druhů hub, tím lepší chuť. A tak do ní přihoďte klidně i nějakou holubinku nebo václavku, pěkně vám tu chuť přikoření. Houby je nutné před konzumací řádně povařit, var zničí všechny nebezpečné toxiny (houby ze stejného důvodu převařujeme i při ukládání na mrazák, navíc ztratí na objemu a zaberou méně místa).





Suroviny:

houby
vejce
sádlo
pepř, sůl, mletý kmín








Postup:



Houby očistíme a nakrájíme na menší kostičky. V hrnci rozpustíme lžíci sádla (pro dvě osoby), přisypeme kmín a za stálého míchání ho krátce osmažíme. Pak přihodíme houby, podlijeme malým množstvím vody, osolíme a na nízkém ohni sváříme minimálně 20 minut a maximálně tak dlouho, dokud se všechny voda nevyvaří. Průběžně mícháme, aby se nepřipalovaly. Do svařených hub rozklepneme 2 vejce (1 vejce na 1 porci) a necháme ho vysrážet. Dochutíme čerstvě mletým pepřem a podáváme, nejlépe s chlebem.




Smaženici je také možné dochutit cibulí a česnekem. V takovém případě nakrájíme cibuli nadrobno a osmažíme ji společně s prolisovaným česnekem a kmínem předtím, než přidáme houby.












čtvrtek 18. září 2014

NĚCO MÁLO O HOUBÁCH


... že je mám ráda!
(A taky trochu o cestování.)



Dlouho jsem se na houby osobně nedostala. Je čím dál tím těžší sladit náš program s houbovým cyklem. Štěstí mám, že u našich je vždycky dostatek nejen ryb, ale i hub, takže kdykoliv potřebuji, pravidelně si odvážím už ty zpracované, nasáčkované a nasušené. Letos jsem si od začátku říkala, že zodpovědnost za křečkování houbových zásob do Jeskyně převezmu já. Jenže - na Sázavě houby ne a ne vyrůst a já už si říkala, že snad budu muset začít pěstovat houbovou turistiku (pro mě jako pro Popelče dřív nemyslitelné a ponižující), ačkoli tomu tak vždycky bývalo naopak. Na Sázavu se pro houby jezdilo! Každý den od června jsem při pohledu na dorůstající měsíc myslela na houby a počítala dešťové srážky (které byly žalostně ubohé, tak ubohé, že ani nepropršely skrz větve) a taky se těšila. Marně. A zatímco celá republika sbírala a sbírala a vařila a vařila, já čekala a pěkně mě to štvalo. Prošvihla jsem každý sázavský návštěvní víkend, prošvihla jsem i čtrnáct prázdninových dní, ve kterých jsem podle plánu měla být na houbách každý den. Až minulý týden (kdy už jsem to vzdala a smutně vzpomínala na všechny ty kulajdy, bílé polévky, omáčky a smaženice) přišla dobrá zpráva. Říkalo se v ní, že rostou. A že rostou tak, že by se je dalo kosit. A protože Muž neměl kdy a já si říkala, že teď nebo nikdy, vyrazila jsem sama. Pěkně vláčkem, jako za starých časů. Večer tam a druhý den večer zase zpátky. V kapse jsem měla svůj osobní nůž, který jsem jednou dostala darem od Muže (my policejní ženy nedostáváme bonbóny, my nože) a který u mě najde žalostně málo využití, poněvadž od civilizace se nikdy dobrovolně nevzdaluji.
Už nerada jezdím vlakem. Chybí mi ty rozvrzané staré modré soupravy, co jezdily z Prahy na Benešov (a naopak). V nových je všechno takové sterilní, je tam ticho, že slyšíte, jak někomu na druhé straně vagónu kručí v břiše a hlavně jsou tam ty pitomá zrcadlová okna! Kolikrát jsem si říkala, že kdo je takhle vymyslel? Jakmile se začne šeřit, z oken je vidět kulový. Můžete si leda tak počítat pupínky na nose. Dokonce byste je mohli počítat i chlápkovi, co sedí o dvě sedačky za vámi, protože v tom okamžiku sedíte v dokonalém zrcadlovém sále, kde není ani špetka soukromí a co hůř - zábavy. V lepším případě si celou cestu čtete, v horším čučíte na špičky bot a nebo na toho chlápka, co se po vás pak ošklivě dívá, že ho pozorujete. A jakmile zastavíte někde ve stanici, můžete si být jistí, že (v závislosti na denní době a provozu) na vás dovnitř čumí x dalších lidí, které vy nevidíte. A tak se urputně snažíte dívat kamkoliv jinam, jen ne z toho okna, a zase skončíte u toho chlápka. Který se na vás zase mračí. V Čerčanech naštěstí přijde úleva, protože až na pár tmavých výjimek podél Sázavy stále ještě jezdí motoráček. Takový ten, co skřípe koly a když jede do zatáčky, třepe to s vámi na jednu stranu tak, že sklouzáváte z lavičky a batohy vám padají na hlavu. Jak v něm nejdou otevírat koše a když už, většinou skřípou tak, že každý hned pozná, že chcete vyhodit ožvýkanou žvýkačku. Ten co nemá hloupá tlačítka u všech dveří a nemá ani tlačítko "na znamení", takže musíte navázat sociální kontakt s průvodčím a ujistit se, že vám doopravdy zastaví. Tak takové vlaky mám ráda. Ne ty, co je v nich pořád stejně divné, suché mikroklima a furt to v nich pšouká všemi těmi písty na samozavíracích dveřích. Mám já to těžký vlakový život, co?



Měla jsem spoustu houbových plánů. Chtěla jsem původně zůstat víc dní a pořádně si to užít. Chtěla jsem si projít svojí nostalgickou dětskou houbovou trasu. Třeba. Ale hlavně jsem chtěla jít víckrát. Nakonec jsem se spolehla na tátu (který to s houbama tedy fakt, ale fakt umí) a šli jsme spolu (v tu dobu jsem si ještě říkala, že "nejdřív spolu" a pak že vyrazím ještě). Pravda, kosit se ty houby nedaly, to už ne, ale kam jsem se podívala, tam nějaká stála. A jen co jsem se sehnula, abych ji sebrala, už jsem kolem sebe viděla deset dalších. No a tak jsem je teď dva dny zpracovávala a pořád jsem přemýšlela nad tím, jak jsem si mohla vůbec myslet, že bych za jeden den stihla těch lesních návštěv víc. Druhou várku nakonec obstaral táta, takže díky němu Jeskyně přes zimu rozhodně strádat nebude. :-) No a tady je asi na místě poděkovat jemu a také mámě, která se mnou měla tu trpělivost a zatímco já zuřivě čistila a krájela (čím víc se blížil odjezd vlaku, tím spíš sekala) a pomohla mi aspoň část toho nadělení svařit. Do motoráku jsem pak nastupovala s košem hub přebraných, pokrájených, očištěných, roztříděných a se sáčky svařených smaženicových a gulášových směsí v jedné ruce a s košem čerstvě nasbíraných v druhé. A v Jeskyni pokračovala ve zpracovávání na druhý den sama.
Takhle to víc než cokoli jiného zní jako pořádné houbové plenění, ale já se zkrátka držela toho, že je to první a možná i poslední šance, jak si nakřečkovat zásoby na zimu. A pak, my Popelkovic nikdy neumíme dělat nic podobného napůl. Prostě všechno pěkně ve velkém. :-))

S houbami je to potíž. Sbírat se musí umět, jinak si domů přinesete hromadu nepoužitelného čehosi. Je těžké se odtrhnout od těch velkých, co jsou nejvíc vidět a také nejlíp vypadají. A co vám během chvilky zaplní košík a vy se pak můžete chlubit, že jste ho domů přinesli plný. Jsou to hlavně - jak je nazývá většina lidí - babky. Já jim shrnutě říkám podoubníci. Je to takové hezčí, mazlivější. Jenže není poddoubník jako podoubník. Rostou takové ty veliké, co mají okraje klouboučků zahnuté k zemi a povrch takový jakoby popraskaný. Mají vysoký a pěnový spodek (já tomu říkám lejto, ale asi to bude pěkná konina, protože vyhledávač tohle slovo vůbec nezná). Ty jsou úplně k ničemu a sbírat se od nich dají jedině mimina. Jak seberete mámu nebo tátu, donesete si domů v košíku leda (teď vážně s odpuštěním) srajdu. Navíc je drtivá většina z nich červivá. No, opravdu takové babky. Pak jsou takoví ti větší, co mají klobouky skoro rovné, žlutý spodek a celkově hezkou barvu (až takovou hnědozelenou) a nemají tak vysoký klobouk. Ti jsou fajn, drží pohromadě, ale také bývají dost červiví. No a pak jsou ti "vznešenější", sameťáčci. Ti mají klobouk úplně tmavý, kulatý a tvrdý, pěkně žlutou nožku a opravdu jsou jako ze sametu a celí jsou takoví šťavnatí a příjemní do ruky. No a ještě jedni poddoubníci jsou takoví fajn. To jsou ti, co mají hlavičky sametově žlutozelenohnědé a lejto jasně tmavě žluté. 
Mám ráda taky pančáky (správným názvem hřib hnědý, abychom si rozumněli, nejsem úplný houbový blb, ale pod pojmem "hřib" mám v hlavě odjakživa prostě úplně něco jiného, takže jinak než pančáci jim neřeknu - to stejné platí pro všechny houby v tomhle povídání :-) ). Pančáci bývají hodně sežraní od slimáků a klamou - člověk vidí na dálku pěknou velkou houbu a jak k ní přijde, zjistí, že je z ní jenom skořápka. Když se ale zadaří, vyroste z něho opravdu krásná houba. Za mokra má oslizlý klobouček (ale ne tak jako klouzek, ze kterého ten sliz přímo leze, tak nějak příjemněji) a mimořádně hezkou hnědou barvu. A když je sucho, lepí se na něj tráva a jehličí a zbytky listů a do kloboučku se mu úplně zamáčknou a prst se vám o ten suchý klobouček tak jakoby zadrhává. Pančáci často rostou v mechu a to pak mají nožičky jako bidla, jak se snaží dostat na světlo. 


Hodně ráda mám kozáky a křemenáče, protože rostou pěkně do výšky a v lesní krajině se náramně vyjímají. Obzvlášť protože bývají na slunnějších místech a to sluníčko na nich kreslí. Jsou celí takoví rovní a člověk tu jejich dlouhou nohu může držet pěkně v dlani. A ani se nemusí bát, že by setřel to štráfování, kterým ji mají vyparáděnou, drží pevně, i když vypadá jako namalované. :-) 


Pak jsou hřiby. To je velká skupina. Hřib, to je takový pomyslný vrchol houbaření. Akorát, že u hřibů platí to samé, co u poddoubáků. Velký hřib je často marný hřib. Nejlepší jsou hříbky malé, co jim hlavička sotva vykukuje z jehličí, jsou obalené hlínou a klobouček mají sotva hnědý. Nebývají červivé, protože vyrostly tak rychle, že na nich ještě nestihlo nic parazitovat. A když rostou, je jich dost, protože většina lidí je chamtivá po těch velkých, nekouká pořádně a často je přehlédne. Hřib málokdy roste sám. Většinou má u sebe ještě bratříčky. Jeho nejbližší okolí se vyplatí pořádně prozkoumat. 


Heleďte, moc jsem se rozepsala a dochází mi inspirace (a taky trochu čas), tak teď už o něco stručněji. Hříbků je letos vážně hodně, takže se nakonec stalo, že jsem řešila, co s nimi. Protože třeba smaženice i guláš jsou lepší, když je v nich povícero druhů. Svařila jsem si jich hodně zvlášť (na hříbkovou omáčku a rizoto) a také jsem je zvlášť usušila (ze stejného důvodu, akorát mrazák už je naplněný k prasknutí, tak abych využila jiné možnosti uchovávání) a zbytek jsem přihodila do smaženice, na guláš (obojí pak použiji třeba i pod maso) a těmi nejmenšími a nejtvrdšími jsem doplnila směsku mladých houbiček do octa. Mimo to v košíku přistálo i pár lišek, ryzců, klouzků, bedel (ty byly skoro všechny červivé), václavek, modráků, holubinek a jeden masák (masákům a holubinkám se letos ze země nechce, tak uvidíme, jestli ještě vylezou, poněvadž ty já ráda). Zbytek už jsem pozapomněla, ale to je jedno, to nic nevadí, protože těch hub je beztoho tolik, že bych je ani nikdy nepopsala. :-) Jen teď horečně přemýšlím, co všechno musím uvařit a popsat a už se na to fakt těším! Bude:

hříbkové rizoto
hříbková (houbová) omáčka
smaženice
houbový guláš
vepřové na houbách
obalované houby
václavková polévka
kotrčová polévka (nebo také falešná držková, chcete-li)
houbová polévka
hříbkový krém
holubinky na sádle (tedy jestli se urodí)
...
no a hromada dalšího, na co si už ani nemůžu vzpomenout. Těšte se! 
(Ale pěkně popořadě, že ano, poněvadž je to stejné jako s cuketami - nechceme jíst celý měsíc jen houby. :-) )

Chtěla jsem vám toho v lese vyfotit mnohem víc, ale když jsem do toho ještě měla spoustu elánu, ještě nevyšlo pořádně slunce, takže bylo špatné světlo a všude mokro. Pak už jsem zas měla tak zapatlané ruce, že jsem foťák radši moc nevyndavala a taky jsem byla uondaná. Mám totiž do lesa moc velký zadek, moc dlouhé šaty (a moc barevné, ale to s tím nijak nesouvisí), moc nepohodlné boty, moc velkou nohu a moc vysoký drdol (měla jsem po návratu domů dojem, že mi na hlavě nic nezůstalo). Tak jsem vybrala jen pár těch nejhezčích exemplářů. Jo, a taky jsem se vám pokusila zdokumentovat, jak modrá modrák, to mně v tu chvíli nějak přišlo zajímavé, ovšem nezadařilo se (najdete úplně na konci). Mám zkrátka moc líný foťák. :-)

PS: Pro rodinu a vlastně i pro všechny ostatní, co byste se chtěli začít děsit - ty dvě hubené, vysoké nažloutlé potvory jsem samozřejmě nesebrala, ty se mi jen líbily.


































úterý 16. září 2014

CUKETOVÉ CHUTNEY

My cukety nepěstujeme, my cukety dostáváme. Zaplať pánbůh, abych tak upřímně napsala. :-) Cuketa je sice náramná potravina, ale jak tak už měsíc pozoruju vařiče a kuchaře kolem sebe, odmítám se každoročně v sezóně stávat jejím otrokem. Roste rychle, ba přímo zběsile, a jsou jí hromady. No a ty, člověče, nezpracuj to! Vždyť by to byl hřích. Jó - koláče, marmelády, knedlíky, guláše, polévky, bábovky, řízky, bramboráky, placky, sekaná, cuketa zapečená, plněná, na zelí, nakládaná ... Nic proti. Ale ne všechno a ne během jednoho měsíce. :-) Letos jsme zatím dostali cukety čtyři. Dvě zelené, monstrózní, které zatím odpočívají v lednici a dvě žluté, křehké a na koukání vážně moc hezké, které jsem se rozhodla zpracovat na chutney (čti čatní či čatný - schválně, kdo to řekne třikrát rychle za sebou), které je původním pokrmem tradiční indické kuchyně a užívá se všude tam, kde chceme jídlo doplnit nebo ozvláštnit. Výborné je s grilovaným masem, ale klidně si ho můžete frknout i k té slovutné cuketě. :-) A když Indie, tak pěkně po indicku. Přiznávám se rovnou, že jsem úplně přesně nedodržela správný postup. Chutney jsem v závěru rozmixovala tyčovým mixérem, i když by se mělo nechat spíš úplně rozvařit. No jo, jsem holka netrpělivá. I když na druhou stranu, já beztoho houby vím, jak je to správně. Žádný Ind se mnou totiž nebydlí.



Suroviny:

libovolné množství cukety
kolik cukety, tolik jablek
na dochucení kapku octa a trochu cukru
a pak (toho všeho opatrně a podle chuti, zkrátka přidáváme a ochutnáváme):
pepř, sůl
hřebíček
kari (doplníme ještě kurkumou, obzvlášť máme-li žluté cukety, je to všechno pak ještě žlutější)
paprika
zázvor
chilli (nebo cayenský pepř)
koriandr
cumin (římský kmín)
nové koření
skořice
kardamom
...


Postup:

Velké cukety - ty co mají už hodně tvrdou slupku - oloupeme a zbavíme semínek (já neloupala a neodsemínkovávala nic, přišlo mi to škoda a v chutney to ani není cítit), menší necháme celé, jen je dobře omyjeme. Nakrájíme je na malé kostičky, podlijeme trochou vody, lehounce je osolíme a přiklopené poklicí necháme na mírném plameni dusit do změknutí. Mezitím si oloupeme a odjadřincujeme jablka (ač nejsem příznivcem loupání, tady to doporučuji, aby se jablka pěkně rozvařila, slupky i jadřince ovšem do zrníčka sníme, aby nic nepřišlo nazmar, obzvlášť máme-li jablíčka domácí) a rovněž je nakrájíme na kostičky. Přihodíme je k měkké cuketě a opět dusíme tak dlouho, dokud i ona nezměknou. Celý základ rozmixujeme tyčovým mixérem. Nemusíme úplně na jemno, ovšem konzistence zcela záleží na individuální chuti každého. Teprve poté chutney dochutíme kořením, cukrem a octem. Necháme ho ještě přibližně 15 minut podusit, aby se všechny chutě spojily, a pak ho ještě horké plníme do sklenic, které postavíme na víčko a necháme úplně vychladnout.








ZELENINOVÝ SALÁT S KUŘECÍM MASEM, SÝREM A VEJCEM


















Suroviny:

3 rajčata
polovina okurky hadovky
1 paprika
1 velká cibule
100 g tvrdého sýru (nejlépe goudy)
2 kuřecí prsa
2 vejce
majonéza
1 stroužek česneku
pepř, sůl, estragon

Postup:

Maso nakrájíme na větší kousky a zprudka osmahneme na rozpáleném oleji, aby se zatáhlo. Pak trochu stáhneme plamen, osolíme ho a opepříme, přidáme prolisovaný česnek, nadrobno nakrájenou cibuli, podle chuti estragon a na středním ohni dál opékáme. Důležité je, aby maso nepustilo příliš vody a nevysušilo se, takže ho nepřiklápíme a netrápíme ho na pánvi příliš dlouho. Hotové maso odstavíme a necháme ho vychladnout. Vejce uvaříme natvrdo a necháme je rovněž zchladnout. Mezitím si nakrájíme zeleninu a sýr a smícháme ho s masem a vejci nakrájenými nadrobno (vejce je možné taky protlačit přes lis na brambory nebo nastrouhat na hrubším struhadle). Přidáme jednu až dvě lžíce majonézy, dochutíme čerstvě mletým pepřem a v případě potřeby dosolíme. Salát podáváme vychlazený.




pátek 12. září 2014

DOMÁCÍ ZAPÉKANÉ MÜSLI


Müsli. Vzpomínám na dobu, kdy jsem si ho občas kupovala. Bylo to na střední škole (chtěla jsem napsat "nedávno", ale jak tak počítám, už to bude taky pěkná řádka let :-)) a pro müsli jsem si chodila přímo z intru do nedalekého Kauflandu, který byl v té době odpadem mezi všemi dostupnými hypermarkety. V hlubokých nepřehledných uličkách, kde bylo zboží narovnané tak vysoko, že nebylo vidět navrch, se člověk ztratil raz dva (je fakt, že já se ztrácím všude a neustále dodneška, takže možná nejsem zas až tak objektivní). Taky na toho člověka občas někde vytekla zkažená okurka nebo se vysypal pytlík čehosi plný molů. Ano, s oblibou vzpomínám na intráckou kuchyni, která z kauflaňďáckých akcí pravidelně čerpala suroviny pro vaření. Jak člověk viděl nápis "Akce", hned věděl, co bude mít celý následující týden na talíři. Otlučená jablka, gumový chleba a brouci velikosti nehtu na malíčku zapečení v "celozrnných" rohlících - to byla tvrdá škola. Obzvlášť v kombinaci se zatoulanými kousky drátěnek v knedlících a soudružkami v bílých pláštích (ostrůvky komunismu uprostřed civilizace i po tolika letech), co hlídkovaly u východu z jídelny, jestli náhodou nejsme anorektičky. No nekecám, nesmějte se, já opravdu byla označena za anorektičku (při pokusu o revoltu v podobě individuálního stravování při dietě, která provázela jednu z mých chorob). Brrrrr.
Ale zpátky k müsli. Kupovala jsem si tehdy takovou tu klasiku od Emco (to jsem si ještě myslela, že co je známé a nejdražší, to je nejlepší), jahodové a mandlové cosi. To cosi bylo zabalené v obrovské papírové krabici, v obrovském plastovém sáčku a bylo toho tak málo, že jste si to mohli po jedné svačině sesypat do sklenice od přesnídávky. A bylo to odporně sladké, tvrdé, bylo to cítit po škrobu a tak trochu to padalo na jazyk. Když jsem se zasnažila, v mandlovém jsem našla až 3 celé mandle. V jahodovém byly takové podivné červené kousky. Asi ty jahody to měly být. Už tenkrát jsem si říkala, že to nějak smrdí, že jsem v životě neviděla jahodu, která by takhle divně uschla. Když jí člověk rozkousnul, měla takovou pěnovou konzistenci a byla kyselá. Akorát ta kyselost se člověku nedostala ani do krku, jak ty kousky byly malé. Jak je to s Emco dnes nevím a odmítám už investovat jakékoliv peníze proto, abych to zjistila. Jen jsem se tak zkusmo podívala na internetu na složení. No, posuďte sami:
http://www.emco.cz/cz/emco-mysli/7-mysli-jahody-a-mandle
Já tentokrát obětovala na výrobu domácích müsli dva večery. Troubu jsem žhavila naplno a ruku mám unavenou od krájení, ale stálo mi to za to. Kromě nesporného přínosu pro naše zdraví na to koukám i z finanční stránky. Za cca 700 Kč (ceny jsem brala odhadem bez ohledu na to, co jsem nakoupila v akci) máme doma sedm a půl kilo výborných domácích müsli a 52 skvělých domácích müsli tyčinek k tomu. Pokud bych počítala třeba právě s výše uvedenými Emco jahodovými, finanční úspora je celkem 300 Kč + 52 müsli tyčinek (které jsou na tom s cenou a kvalitou hodně podobně jako müsli). Při naprosto nesrovnatelné kvalitě.
Už dost počtů, já je nemám ráda, dávají mi zabrat (a můžu vždycky jen doufat, že jsou správně  :-)).
Müsli je možné namíchat podle chuti. Někde jsem četla, že by v každé směsi měly být maximálně dvě suroviny (kromě vloček samozřejmě), aby výsledná směs nebyla příliš kalorická. Já zpravidla míchám dohromady všechno, co doma aktuálně najdu: 70% čokoládu, kakao, sušené banány, kokos, ananas, papáju, švestky, meruňky, brusinky, sezam, lněné, dýňové a slunečnicové semínko, vlašské a lískové ořechy, mandle, rozinky ... Zkrátka fantazii se meze nekladou. Proslazené ovoce ovšem také není žádné velké terno, a tak se ho snažím nahrazovat větším množstvím ostatního, třeba slunečnicovými semínky (protože jsou dobrá, mňam) a semínky lněnými (protože jsou jedním z nejlepších zdrojů vlákniny). Sypu také hojně brusinek. Pro pěknou barevnost a taky pro chuť, protože ovesné vločky vlastně vůbec nemám ráda, jen je beru na milost, protože mi prospívají (a rozinky nesnáším). :-) Tak. Pojďte vyrábět!


Suroviny:

ovesné (nebo jakékoliv jiné) vločky
50 g másla na 1 sáček vloček
sušené ovoce, ořechy a semena
čokoláda, kakao
med, mléko, pampeliškový (a jiný) sirup, slazené či neslazené salko
skořice, zázvor a další kořenící dochucovadla

Postup: 


Na pánvi rozehřejeme máslo a přisypeme ovesné vločky. Za stálého míchání pražíme tak dlouho, dokud nejsou cítit po oříšcích, případně dokud lehce neztmavnou*. Upražené vločky necháme prochladnout. Sušené ovoce pokrájíme na menší kousky. Ořechy, mandle a ostatní tvrdší suroviny posekáme v robotu (já je sekám nadrobno, lépe potom obalí vločky, ale kdo to rád větší, raději pokrájí nožem na prkýnku). Stejně tak posekáme i čokoládu, pokud ji budeme do müsli přidávat. Čokoládu je třeba nasekat zvlášť a odložit někam stranou - vmíchává se až do zapečených a prochladnutých müsli, v troubě by se připálila. Všechno posekané, upražené vločky a ostatní suroviny smícháme ve míse a podle chuti přidáme med a mléko. Důkladně promícháme tak, aby se všechno pěkně propojilo a med se nasákl rovnoměrně do všech vloček. Vlhkou směs rozložíme na plech vyložený pečícím papírem a v předehřáté troubě pečeme přibližně na 170 stupňů tak dlouho, dokud okraje směsi a vrchní vrstva nezezlátnou. Poté müsli proházíme tak, aby se peklo rovnoměrně a vyšla z něho pára a opět pečeme do zezlátnutí. Tento postup podle chuti opakujeme (já prohazuji dvakrát, max. třikrát). Pozor! Směs se snadno připaluje! Nespoléháme na to, že bude hotová, až ztvrdne. Po vytažení z trouby je ještě nějakou dobu vlhká a tvrdne teprve až když začne vychládat. Po upečení je čas na vmíchání čokolády. Je možné přidat ji do ještě horkých (to když chceme, aby se úplně rozpustila a obarvila vločky dohněda), nebo do vychladlých müsli (to když máme ve směsi radši celé kousky čokolády). Pro větší čokoládový požitek je možné čokoládu doplnit kakaem. U něj stejně jako u čokolády platí, že čím tmavší, tím lepší. Müsli necháme úplně vychladnout, aby se nezapařilo a uchováváme v suchu v dobře těsnící nádobě.

*Pokud na to máte čas a náladu, i ořechům a semínkům prospěje, když je nejprve nasucho opražíte na pánvi.

Skořicové


Obyčejné (a přesto neobyčejné :-))


Čokoládové









čtvrtek 11. září 2014

POLÉVKA Z DÝNĚ HOKAIDO


Polévka z dýně Hokaido je dokonalost sama. Je dokonce tak dokonalá, že ji v podstatě netřeba nijak ochucovat. Stačí do základu použít trochu másla, dvě tři cibule a pár stroužků česneku, opepřit a osolit. O pár úrovní výš jí posune přidaná smetana. A fajnšmekři se mohou pustit do dalšího ochucování. Můžete si ji udělat tak trochu po indicku, když do ní přidáte špetku zázvoru, kurkumy a skořice a podávat ji budete se zakysanou smetanou. Nebo ji zastříkněte bílým vínem a zasypte tymiánem, přihoďte jeden bobkový list a zakápněte balsamicem. A nebo ji dochuťte jen mletým muškátovým oříškem. A nebo ... Skvělá bude tak jako tak (ovšem kdo by do ní chtěl rvát masox nebo vegetu, toho klepnu přes prsty!). Kdo vaří dýňovou polévku pravidelně, má svoje oblíbené koření a kombinace a také dobře ví, že dýňovku může podávat i jen tak jako hlavní chod, protože nejen báječně zahřeje, ale také hodně zasytí.
A mně se jí po několika lichých pokusech konečně podařilo vyfotit tak, abych ji mohla publikovat (a dokonce dvakrát), takže tady je, v celé svojí podzimní oranžové kráse!


Suroviny:

1 střední dýně Hokaido
2 velké cibule
5 stroužků česneku (nebo podle chuti, já zpravidla dávám víc)
3 lžíce másla
smetana na vaření
pepř, sůl a koření podle chuti

Postup:

Dýni důkladně omyjeme, rozkrojíme napůl a lžicí vydlabeme semínka. V žádném případě neloupeme (tento krok vážně nepodceňujte, jinak se připravíte o podstatnou část chuti)! V hrnci na rozpáleném másle dozlatova osmažíme nadrobno nakrájenou cibuli, pak přidáme na kostky nakrájenou dýni a česnek a ještě chvíli opékáme. Základ zalijeme vodou, osolíme a vaříme tak dlouho, dokud nebude dýně měkká. Poté ji tyčovým mixérem rozmixujeme na jemno. Vodu nesléváme, naopak, často je třeba do požadované hustoty nějakou přidat. Polévku znovu přivedeme k varu, okořeníme podle chuti, provaříme a ke konci vlijeme smetanu, kterou důkladně promícháme. Podáváme třeba zdobenou opraženými dýňovými semínky.

PS: Dýni fakt neloupejte, udržte svoje nutkání na uzdě! :-)










sobota 30. srpna 2014

FRANKFURTSKÁ POLÉVKA







Suroviny:


3 párky (6 nožiček)
5 středních brambor
2 velké cibule
3 stroužky česneku
2 lžíce másla (ještě lépe sádla)
2 vrchovaté lžíce hladké mouky
300 ml mléka
svazek čerstvé petržele
sůl, půl lžičky mletého pepře, 3 vrchovaté lžičky mleté sladké papriky, lžička majoránky




Postup:

Cibuli nakrájíme nadrobno a necháme ji na rozpáleném sádle zesklovatět. Pak přidáme na kolečka nakrájené párky, prolisovaný česnek a papriku, krátce orestujeme a základ zalijeme vodou nebo vývarem. Osolíme, opepříme, přisypeme na kostičky nakrájené brambory a vaříme na mírném ohni přibližně 10 minut. Po této době přilijeme mléko, ve kterém jsme rozkvrdlali mouku. Necháme dalších 20 minut provařit. Ke konci přihodíme do polévky nasekanou petrželku a majoránku a můžeme podávat.